Když děti zapomenou na svou matku: Příběh české učitelky na penzi, která zůstala sama

„Mami, já fakt nemám čas, musím běžet. Zavolám ti později, ano?“ ozvalo se z telefonu, než hovor utichl. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce mi lehce třásly a v hrudi se rozlévala známá prázdnota. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já už potřetí ten týden volala své dceři Lucii. Vždycky byla taková – energická, ambiciózní, pořád v jednom kole. Ale nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, kdy pro mě nebude mít ani pět minut.

Když mi před pěti lety zemřel manžel Petr, svět se mi zhroutil. Byli jsme spolu čtyřicet let. On byl můj opěrný bod, klidná síla v mém životě. Dcery – Lucie a Jana – tehdy přijely na pohřeb, objímaly mě a slibovaly, že tu budou pro mě. Ale jak čas plynul, jejich návštěvy řídly. Lucie se odstěhovala do Brna za prací, Jana má dvě malé děti a žije na druhém konci Prahy. Zůstala jsem sama v našem panelákovém bytě na Proseku.

Každé ráno si vařím kávu a dívám se z okna na šedé bloky domů. Vzpomínám na časy, kdy byl byt plný smíchu, hádek i usmiřování. Kdy jsme s Petrem sedávali na balkoně a plánovali dovolenou na Šumavě. Kdy holky běhaly po bytě s rozcuchanými vlasy a já je honila do školy. Teď je tu ticho. Jen občasné bouchání dveří od sousedů mi připomene, že nejsem jediná, kdo tu přežívá.

Byla jsem učitelka češtiny na základní škole skoro třicet let. Děti mě měly rády – říkaly mi paní učitelko s velkým U. Po škole jsem vedla dramatický kroužek, psala s nimi povídky, jezdila na výlety. Vždycky jsem věřila, že když člověk dává lásku a čas druhým, vrátí se mu to. Doma jsem byla ta, co vaří, uklízí, pomáhá s úkoly, utěšuje při prvních láskách i zlomených srdcích. Petr pracoval jako elektrikář a často byl pryč, ale věděla jsem, že mě miluje.

Po jeho smrti jsem se snažila být silná kvůli dětem. Ale ony měly svůj život. Lucie začala budovat kariéru v reklamní agentuře, Jana se vdala za Tomáše a brzy měla dvě děti. Ze začátku volaly často – „Mami, jak se máš?“, „Nepotřebuješ něco?“ Ale postupně jejich otázky zněly spíš ze slušnosti než ze zájmu.

Jednou jsem Lucii navrhla, že bych mohla přijet na víkend do Brna. „Mami, teď fakt nemůžu, máme s přítelem plno práce…“ Jana mi zase řekla: „Maminko, děti jsou pořád nemocné a Tomáš je v práci od nevidím do nevidím.“ Tak jsem zůstala doma a čekala na další telefonát.

Peníze začaly docházet. Důchod není velký a úspory jsme s Petrem utratili za opravu bytu a jeho léčbu. Někdy si musím rozmyslet, jestli si koupím maso nebo zaplatím léky. Sousedka paní Novotná mi občas přinese polévku nebo mě pozve na kávu. Ale většinou sedím sama a poslouchám rádio.

Jednoho dne jsem našla starý deník z dob, kdy byly holky malé. Psala jsem si tam jejich první slova, kreslila obrázky jejich úsměvů. Rozplakala jsem se nad stránkou, kde Lucie napsala: „Maminko, mám tě ráda až na měsíc.“ Kde se to všechno ztratilo?

Před týdnem jsem měla narozeniny. Čekala jsem celý den – připravila jsem bábovku podle receptu své maminky, koupila si malou kytičku do vázy. Lucie poslala SMS: „Všechno nejlepší! Snad to oslavíme příště.“ Jana zavolala večer: „Promiň mami, dneska to fakt nevyšlo.“ Seděla jsem u stolu sama a dívala se na fotky rodiny na stěně.

Někdy mám vztek – na sebe i na ně. Možná jsem je rozmazlila? Možná jsem měla být přísnější? Nebo je to prostě dnešní doba? Všichni spěchají za svými sny a zapomínají na ty, kteří jim je pomohli postavit.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a stála tam Jana s dětmi. „Mami, promiň… Dneska jsme byli poblíž a děti tě chtěly vidět.“ Malý Matýsek mi skočil kolem krku: „Babičko!“ Najednou bylo v bytě zase živo – smích, povyk, drobky od sušenek všude po podlaze. S Janou jsme si povídaly dlouho do noci o všem i o ničem.

Ale když odešli, ticho bylo ještě hlubší než předtím.

Někdy přemýšlím: Má smysl dávat všechno rodině? Nebo bych měla myslet víc na sebe? Co byste udělali vy? Je samota daň za lásku nebo chyba v nás samotných?