Odmítla jsem hlídání vnučky – teď jsem pro rodinu cizí. Je to spravedlivé?

„Mami, já to prostě nechápu! Vždyť jsi vždycky byla ochotná pohlídat Aničku, proč zrovna dneska ne?“ křičela na mě dcera Lucie do telefonu. Její hlas byl plný výčitek a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Stála jsem u okna v našem panelákovém bytě na sídlišti ve Vršovicích a dívala se na šedivou oblohu. Venku začínalo pršet a já měla pocit, že déšť padá i do mého nitra.

„Lucko, prosím tě, dneska opravdu nemůžu. Bolí mě záda, sotva chodím, a navíc mám zítra kontrolu u doktora. Už jsem ti to říkala,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Lucie nikdy neposlouchala, když něco nechtěla slyšet.

„To je vždycky něco! Když jsme byli malí, nikdy jsi si nestěžovala. A teď? Teď tě potřebuju a ty mě necháš ve štychu!“ práskla mi telefonem.

Zůstala jsem stát v kuchyni a dívala se na fotku, kde jsme byli všichni spolu – já, manžel Petr, Lucie a její bratr Tomáš s rodinami. Všichni se smáli. Byla to fotka z loňských Vánoc. Tehdy jsem ještě věřila, že rodina drží pohromadě.

Když Petr před třemi lety zemřel, zůstala jsem sama. Děti mě navštěvovaly hlavně proto, že potřebovaly pohlídat děti nebo pomoct s domácností. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem ráda, že mám někoho, pro koho tu být. Ale poslední dobou už mi síly docházely. Záda mě bolela čím dál víc, v noci jsem nemohla spát a někdy jsem měla pocit, že už nejsem k ničemu.

Ten den, kdy mi Lucie zavolala, jsem opravdu nemohla. Ale ona to nechtěla slyšet. Začalo to nenápadně – nejdřív přestala volat každý den, pak už ani jednou týdně. Tomáš mi napsal jen krátkou SMS: „Mami, slyšel jsem, že jsi odmítla Lucku. To mě mrzí.“

Vnučka Anička mi poslala obrázek s nápisem: „Babičko, proč už mě nemáš ráda?“ To mě dorazilo. Seděla jsem u stolu a brečela jako malá holka. Nikdo neviděl moje slzy.

Začala jsem si všímat, jak se ke mně rodina chová jinak. Na rodinné oslavě narozenin mé pravnučky mě nikdo nepozval. Když jsem volala Lucii, nezvedala telefon. Tomáš mi odpovídal stroze a rychle končil hovor.

Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Ančo, co se děje? Dřív u tebe pořád někdo byl a teď je tu ticho jako v hrobě.“

„Já nevím,“ zalhala jsem. „Asi mají moc práce.“

Ale pravda byla jiná – byla jsem sama, protože jsem jednou řekla ne.

Začala jsem přemýšlet o svém životě. Vždycky jsem byla ta hodná babička, která nikdy nic neodmítla. Když Lucie potřebovala peníze na školu v přírodě pro Aničku, dala jsem jí poslední úspory. Když Tomáš přišel o práci, vařila jsem mu obědy a nosila je až domů. Nikdy jsem si nestěžovala.

Ale teď? Teď mě rodina odepsala kvůli jedné jediné věci.

Jednoho dne mi přišla poštou pohlednice od Aničky: „Babičko, chybíš mi.“ Rozbrečela jsem se znovu. Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy jsme spolu pekly bábovku nebo chodily do parku krmit kachny.

Rozhodla jsem se napsat Lucii dopis:

„Lucko,

vím, že jsi na mě naštvaná. Ale prosím tě – zkus se na chvíli vcítit do mě. Nejsem už mladá a někdy prostě nemůžu všechno zvládnout jako dřív. Mám vás všechny moc ráda a nikdy bych vám neublížila schválně. Ale i já někdy potřebuju pomoc nebo aspoň pochopení.

Tvoje máma“

Dlouho jsem čekala na odpověď. Dny se táhly a já si připadala jako cizinec ve vlastní rodině.

Jednoho večera zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Lucie s Aničkou.

„Mami… promiň,“ řekla tiše Lucie a objala mě.

Anička mi skočila kolem krku: „Babičko, už se nezlobíme!“

Seděly jsme spolu v kuchyni a povídaly si dlouho do noci. Lucie mi řekla: „Měla jsi pravdu, mami. Byla jsem sobecká. Neviděla jsem, jak ti je.“

Od té doby se něco změnilo – ale jizva zůstala.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Musíme se vždycky obětovat pro druhé? Kde je hranice mezi láskou k rodině a láskou k sobě samé? Co byste udělali vy na mém místě?