Babička prodala byt kvůli rodinné hádce: Co teď?

„Tohle nemyslíš vážně, Tomáši!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi slzy stékaly po tváři. „Jak jsi mohl chtít babičku vystěhovat? Vždyť je to její domov!“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Tomáš odsekl: „Je to můj byt, Aneto. Mám na něj právo. Potřebuju peníze a ona mi to jen komplikuje.“

Byla jsem v šoku. Vždycky jsem si myslela, že naše rodina drží pohromadě, že jsme jiní než ostatní. Ale teď jsem seděla na posteli v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a snažila se pochopit, jak se všechno tak rychle pokazilo.

Babička Marie byla vždycky srdcem naší rodiny. Po smrti dědy zůstala sama v bytě na Vinohradech, kde jsme se všichni scházeli na Vánoce i narozeniny. Byt byl napsaný na Tomáše, protože babička mu kdysi věřila a chtěla, aby měl jistotu do budoucna. Nikdo nečekal, že by to někdy zneužil.

Jenže Tomáš přišel o práci a začal mít dluhy. Nejprve to tajil, ale pak začal být nervózní a podrážděný. Jednou večer jsem zaslechla mámu, jak s tátou šeptá v kuchyni: „Tomáš chce ten byt prodat. Prý babičce najde něco menšího.“

Babička o ničem nevěděla. Když jsem za ní přišla, seděla u okna a pletla ponožky pro mého malého syna. „Anetko, co tě trápí?“ zeptala se mě a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

„Babi, co bys dělala, kdybys musela opustit tenhle byt?“ vyhrkla jsem.

Podívala se na mě dlouhým pohledem. „Tohle je můj domov. Tady jsem prožila celý život. Ale kdybych musela… asi bych šla. Nechci být nikomu na obtíž.“

O pár dní později přišla rána. Tomáš přišel za babičkou s realitní makléřkou a oznámil jí, že byt prodává. Babička byla bledá jako stěna, ale neřekla ani slovo. Jen si sbalila pár věcí a odešla ke mně.

Seděly jsme spolu v kuchyni a já ji objímala. „Babičko, proč jsi nic neřekla? Proč ses nebránila?“

Pohladila mě po vlasech. „Někdy je lepší odejít v tichosti než bojovat s vlastní rodinou.“

Byt byl prodán během dvou týdnů. Peníze šly Tomášovi a babička zůstala bez domova. Máma byla vzteky bez sebe, táta se snažil situaci uklidnit, ale mezi všemi viselo napětí jako těžký mrak.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu – já, máma, táta i babička. Máma bouchla do stolu: „Tohle nenecháme jen tak! Tomáš nás všechny podvedl! Musíme něco udělat.“

Táta jen pokrčil rameny: „Ale co? Byt byl napsaný na něj. Právně je v právu.“

Babička se tiše usmála: „Nechci už žádné hádky. Chci jen klid.“

Ale klid nepřišel. Rodina se rozdělila na dva tábory – jedni stáli za Tomášem, druzí za babičkou. Na rodinných oslavách bylo dusno, nikdo nevěděl, co říct.

Jednoho dne mi Tomáš napsal zprávu: „Myslíš si, že jsem zrůda? Já jen chtěl přežít.“

Odpověděla jsem mu: „Možná jsi přežil ty, ale zničil jsi naši rodinu.“

Babička si nakonec našla malý podnájem v Hostivaři. Navštěvuji ji každý týden a vždycky mě vítá s úsměvem, ale v očích má smutek, který tam dřív nebyl.

Někdy večer sedím u ní na gauči a ptám se sama sebe: Stojí majetek opravdu za to, abychom kvůli němu ztratili to nejcennější – rodinu? Co byste udělali vy na mém místě? Jak napravit něco, co už možná napravit nejde?