Poslala jsem své syny do obchodu. Domů se vrátil jen jeden. Co se stalo s mým mladším synem?

„Mami, Tomášek zmizel!“ Honza stál ve dveřích, celý udýchaný, tváře rudé a v očích slzy. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Ještě před chvílí jsem je oba posílala do Alberta na rohu, aby koupili rohlíky a mléko. Bylo to poprvé, co jsem dovolila, aby šel šestiletý Tomášek s dvanáctiletým Honzou sám. Vždycky jsem byla opatrná, ale Tomášek mě prosil, že už je velký kluk a zvládne to. „Honzo, co se stalo? Kde je Tomášek?” vyhrkla jsem a sevřela ho za ramena.

Honza se rozplakal. „Já… já jsem si myslel, že jde za mnou. U regálu s jogurty jsem ho ještě viděl, ale pak… pak už tam nebyl. Hledal jsem ho všude! Volal jsem ho! Ale on nikde…” Jeho hlas se zlomil a já cítila, jak mi v hrudi narůstá panika. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře. Co když ho někdo unesl? Co když se ztratil a teď někde pláče?

Popadla jsem telefon a třesoucíma rukama vytočila 158. „Dobrý den, moje dítě se ztratilo v obchodě Albert na náměstí! Je mu šest let, jmenuje se Tomášek Novotný, má modrou bundu a zelenou čepici! Prosím, pomozte mi!” Policistka na druhém konci linky mě uklidňovala, že ihned vyšlou hlídku a že mám zůstat doma pro případ, že by se Tomášek vrátil.

Mezitím jsem volala manželovi. „Pavle, Tomášek je pryč! Honza ho ztratil v obchodě!” Slyšela jsem, jak mu v telefonu ztuhnul hlas: „Okamžitě jedu domů.” V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme poslední dobou byli každý ponořený do svých starostí – já práce v kanceláři, Pavel neustále na stavbě, kluci často sami doma nebo venku. Možná jsme je nechali vyrůst příliš rychle.

Minuty se táhly jako hodiny. Honza seděl na gauči, hlavu v dlaních, a tiše vzlykal. „To je moje vina… Měl jsem ho víc hlídat…” šeptal pořád dokola. Snažila jsem se ho obejmout, ale byla jsem sama na pokraji zhroucení. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Kde je můj malý kluk?

Zazvonil telefon. „Dobrý den, tady policie. Máme informace o vašem synovi. Jeden pán ho našel plačícího u autobusové zastávky u školy a zavolal nám. Je v pořádku, jen vystrašený. Přivezeme vám ho domů.” V tu chvíli ze mě spadla veškerá tíha světa a rozplakala jsem se úlevou.

Za půl hodiny už stál Tomášek ve dveřích, v náručí policisty. Rozběhl se ke mně a pevně mě objal. „Mami, já jsem tě nemohl najít… Honza někam zmizel a já nevěděl kudy domů…” šeptal mi do ramene. „To nic, zlato, hlavně že jsi v pořádku,” opakovala jsem pořád dokola.

Když jsme večer seděli všichni u stolu, Pavel mlčel a díval se do stolu. „Možná jsme na kluky moc přísní… nebo naopak moc benevolentní,” řekl tiše. Honza se omlouval Tomáškovi i nám: „Už nikdy tě nenechám samotného!” Tomášek mu odpustil hned – děti umí odpouštět rychleji než dospělí.

Celý večer jsme si povídali o tom, co dělat, když se někdo ztratí, jak si říct o pomoc a proč je důležité držet se pohromadě. Uvědomila jsem si, jak křehké je bezpečí našich dětí a jak snadno můžeme přijít o to nejcennější.

Ještě dlouho potom jsem nemohla spát a přemýšlela jsem: Děláme pro naše děti opravdu dost? Necháváme je vyrůst příliš rychle? A co byste udělali vy na mém místě?