Když jsme s Evou přelstili tchýni a tchána: Příběh o svatbě, která nebyla podle jejich představ

„Tohle není tvoje svatba, Petře!“ křičela na mě paní Novotná, když jsem se snažil vysvětlit, proč nechceme mít na hostině kapelu, kterou objednala bez našeho vědomí. Stál jsem v kuchyni jejich bytu na Žižkově, Eva vedle mě tiše plakala a já měl chuť všechno vzdát. Ale věděl jsem, že jestli teď ustoupím, nikdy už si nenecháme svůj život pro sebe.

Všechno to začalo už při zásnubách. Eva je moje první velká láska, poznali jsme se na fakultě v Olomouci a po pěti letech jsme se rozhodli vzít. Její rodiče, paní a pan Novotní, byli zpočátku nadšení. Ale jakmile jsme začali plánovat svatbu, všechno se změnilo. Každý detail musel projít jejich schválením – od místa obřadu až po barvu ubrousků. „Vždyť my to platíme,“ opakovala paní Novotná jako mantru. A já jsem cítil, jak se mi svírá hrdlo.

Jednoho večera, když jsme s Evou seděli u nás v bytě na Vinohradech, mi řekla: „Já už to nevydržím. Tohle není naše svatba, ale jejich představení.“ V očích měla slzy a já poprvé pochopil, jak moc ji to bolí. „Musíme něco udělat,“ zašeptal jsem. „Jinak nám budou zasahovat do života pořád.“

Začali jsme plánovat. Nechtěli jsme je ranit, ale museli jsme si stanovit hranice. S Evou jsme tajně zamluvili malý statek u Litomyšle, kde jsme chtěli mít obřad jen s nejbližšími přáteli a rodinou. Všechno jsme připravili sami – od pozvánek po výzdobu. Když to Novotní zjistili, byl z toho doma výbuch.

„Tohle nám nemůžete udělat! Co řeknou sousedi? Jak to bude vypadat?“ rozčiloval se pan Novotný. Eva se poprvé v životě postavila svému otci: „Tati, tohle je naše rozhodnutí. Chceme si to užít podle sebe.“ V tu chvíli jsem na ni byl neskutečně pyšný.

Den svatby byl nádherný. Slunce svítilo, všude voněly luční květiny a já viděl v Evě tu nejšťastnější ženu na světě. Ale když přijeli Novotní, bylo jasné, že atmosféra bude napjatá. Paní Novotná měla na sobě šaty, které si koupila speciálně na „velkou svatbu v hotelu“, a celou dobu se tvářila uraženě.

Během obřadu se snažila několikrát zasáhnout – chtěla změnit pořadí gratulací, přesadit hosty a dokonce mi šeptala do ucha: „Ještě není pozdě to celé zrušit.“ V tu chvíli jsem měl chuť vykřiknout, ale místo toho jsem vzal Evu za ruku a pevně ji stiskl.

Po obřadu přišla chvíle pravdy. Postavil jsem se před všechny hosty a řekl: „Děkujeme všem, že jste dnes s námi. Tohle je náš den a chceme ho prožít podle sebe.“ Všichni ztichli. Pan Novotný se zvedl a odešel ven kouřit. Paní Novotná začala plakat.

Večer jsme s Evou seděli na lavičce pod hvězdami. „Myslíš, že nám to někdy odpustí?“ zeptala se tiše. Objala mě a já cítil její slzy na rameni. „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale aspoň ví, že máme vlastní život.“

Po svatbě se vztahy s Novotnými ochladily. Několik měsíců jsme spolu skoro nemluvili. Eva byla smutná, ale zároveň cítila úlevu. „Konečně dýchám,“ řekla mi jednou ráno u snídaně.

Časem se situace začala lepšit. Pan Novotný mi jednou přišel pomoct s opravou auta a mezi řečí prohodil: „Možná jsme to trochu přeháněli… Ale chtěli jsme pro Evu jen to nejlepší.“ Já jen přikývl a v duchu si slíbil, že už nikdy nedovolím, aby nám někdo diktoval život.

Dnes máme s Evou malého syna Filipa a Novotní jsou jeho hrdými prarodiči. Občas se ještě snaží radit víc, než bychom chtěli, ale už víme, kde jsou naše hranice.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct vlastní rodině NE? A kolik lidí kolem nás žije život podle představ někoho jiného? Co byste udělali vy na našem místě?