„Nikdy už sem nevkročím“: Den, kdy se moje rodina rozpadla na kusy

„Tohle už nikdy nedělej, Anno!“ vyštěkla na mě tchyně hned ve dveřích, ještě než jsem stihla zout boty. Její hlas byl ostrý jako břitva a já cítila, jak mi v hrudi narůstá úzkost. Můj manžel Petr stál vedle mě a tvářil se provinile, jako by snad mohl tuhle situaci zachránit. Ale já věděla, že tohle je jen začátek dalšího z těch odpolední, kdy se budu cítit jako vetřelec ve vlastní rodině.

Byla to obyčejná neděle. Přijeli jsme do malého bytu v paneláku na pražském Proseku, kde Petr vyrůstal. Všude voněly řízky a bramborový salát, na stole už čekal koláč. Ale místo radosti a smíchu mě přivítal ledový pohled paní Jany, mé tchyně. „Myslela jsem, že přijedete dřív,“ řekla a významně se podívala na hodiny. „Víš, jak je pro mě těžké všechno připravit, když nevím, kdy dorazíte.“

Petr se snažil situaci odlehčit: „Mami, měli jsme zpoždění kvůli zácpě na magistrále.“ Ale ona jen mávla rukou a odešla do kuchyně. Já jsem zůstala stát v předsíni a cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

U stolu bylo ticho. Petrův otec, pan Karel, si četl noviny a občas zabručel něco o politice. Já jsem se snažila zapojit do rozhovoru: „Ten koláč vypadá skvěle, paní Jano.“

„To je podle receptu mojí maminky,“ odpověděla suše. „Ale nevím, jestli ti bude chutnat. Ty jsi zvyklá na jiné věci.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že naráží na to, že pocházím z menšího města na Moravě a nejsem podle ní dost „pražská“. Už několikrát mi dala najevo, že nejsem pro jejího syna dost dobrá. Petr se na mě omluvně podíval, ale nic neřekl.

Po obědě přišla další rána. Tchyně začala vyprávět o tom, jak by bylo lepší, kdybychom si pořídili dítě. „Už jste spolu pět let. Kdy bude miminko? Všichni v práci se mě ptají.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. S Petrem jsme se snažili o dítě už rok a zatím to nešlo. Nikomu jsme to neřekli – ani rodičům. Bylo to naše tajemství a bolest zároveň.

„To není tak jednoduché,“ řekla jsem tiše.

„Ale no tak! Všichni to zvládli, proč byste vy nemohli?“ pokračovala tchyně a její hlas byl čím dál ostřejší.

Petr konečně promluvil: „Mami, nech toho.“

Ale ona pokračovala: „Já jen nechci být stará bába bez vnoučat! A ty, Anno, bys měla víc myslet na rodinu.“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „A co když to nejde? Co když se snažíme a nejde to?“ vykřikla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích.

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Tchyně se zatvářila dotčeně: „Nemusíš být hysterická.“

Petr mě chytil za ruku a chtěl odejít, ale já jsem zůstala sedět. Cítila jsem v sobě směs vzteku, bolesti a bezmoci. Celé roky jsem se snažila zapadnout do jejich rodiny – pekla jsem vánoční cukroví podle jejich receptů, chodila s nimi na chalupu do Krkonoš, poslouchala jejich historky z mládí. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Když jsme odcházeli, tchyně mi do očí řekla: „Doufám, že příště přijdeš v lepší náladě.“

V autě jsem mlčela. Petr řídil a občas po mně házel nervózní pohledy.

„Promiň,“ řekl nakonec tiše.

„Za co?“ zeptala jsem se.

„Za všechno… Za mámu… Za tohle všechno.“

Rozplakala jsem se naplno. „Já už tam nechci nikdy jet. Nikdy.“

Doma jsme seděli v kuchyni a já přemýšlela nad tím, co vlastně znamená rodina. Je to krev? Je to sdílená minulost? Nebo je to něco úplně jiného?

Od té doby jsme k nim nejezdili. Petr s mámou mluvil jen po telefonu a já jsem cítila úlevu i smutek zároveň. Bylo mi líto Petra i sebe – i toho nenarozeného dítěte, které by možná všechno změnilo.

Někdy v noci se probudím a ptám se sama sebe: Dá se vůbec odpustit těm, kteří nás nejvíc zranili? A co když je rodina jen slovo – a skutečné pouto si musíme vytvořit sami?

Co byste udělali vy? Odpustili byste? Nebo byste taky řekli: Nikdy už sem nevkročím?