Když jsem zůstal sám u moře: Příběh otce, který zapomněl, co znamená rodina

„Tak si jeď! Stejně jsi poslední dobou pořád duchem jinde!“ Mirka práskla dvířky od myčky tak silně, až se talíře uvnitř zachvěly. Stál jsem u kuchyňské linky, ruce sevřené v pěst, a cítil, jak se mi v hrudi mísí vztek s únavou. „Potřebuju si odpočinout, Mirko. Jen na pár dní. Všechno je na mě moc.“

„Na tebe? A na mě ne? Myslíš, že já si nezasloužím odpočinek?“ Její hlas se třásl a v očích měla slzy. Naše dcera Anička seděla v obýváku a předstírala, že si kreslí, ale dobře jsem věděl, že slyší každé slovo.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Balil jsem si věci do starého batohu a v hlavě mi běžely výčitky. Ale touha utéct byla silnější než pocit viny. Ráno jsem nasedl do svého starého favorita a vyrazil na jih – k moři, které jsem neviděl od dětství.

Cesta byla dlouhá a tichá. Rádio hrálo staré české hity a já se snažil nemyslet na to, co jsem nechal doma. Když jsem konečně dorazil do kempu u Baltského moře, rozbalil jsem stan a poprvé po letech se nadechl slaného vzduchu. Měl jsem pocit svobody – aspoň na chvíli.

První den jsem jen ležel na pláži a pozoroval racky. Večer jsem si koupil pivo v kiosku a seděl sám u ohně. Kolem mě se smály rodiny, děti běhaly po písku, páry se držely za ruce. Najednou mi začalo být smutno.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Mirky: „Anička má horečku.“ Srdce mi poskočilo. Chtěl jsem odpovědět, ale nevěděl jsem co. Nakonec jsem napsal: „Držím palce.“

Celý den jsem byl nervózní. Procházel jsem se po pobřeží a v hlavě mi zněla slova mojí ženy: „Všechno je na mě.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. V posledních měsících jsem byl doma jen tělem. Práce mě pohltila, večery jsem trávil u televize nebo s mobilem v ruce. Mirka všechno zvládala sama – školu, domácnost, Aničku.

Třetí den jsem potkal staršího pána – pana Novotného. Seděl na lavičce a krmil holuby. Dal se se mnou do řeči: „Jste tu s rodinou?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Sám.“

Usmál se smutně: „Já taky. Ale já už nikoho nemám.“ Povídali jsme si dlouho do noci. Vyprávěl mi o své ženě, která zemřela před pěti lety, o dětech, které žijí v zahraničí a volají jen na Vánoce. „Víš,“ řekl nakonec, „nejhorší je zůstat sám a vědět, že jsi to mohl změnit.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o Mirce, o Aničce, o tom, jak snadno člověk bere rodinu jako samozřejmost.

Ráno jsem sbalil stan a rozhodl se jet domů. Cestou mi volala Mirka: „Kde jsi?“ Její hlas byl unavený a zlomený.

„Jedu domů,“ řekl jsem tiše.

Doma bylo ticho. Anička spala v posteli s červenými tvářemi, Mirka seděla u stolu a dívala se z okna.

„Promiň,“ zašeptal jsem.

„Nevím, jestli to stačí,“ odpověděla bez pohledu na mě.

Sedl jsem si vedle ní a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili – o všem, co nás trápí, co jsme zanedbali, čeho se bojíme.

Nebylo to jednoduché. Několik týdnů jsme chodili kolem sebe opatrně jako kolem horké plotny. Ale začali jsme znovu – pomalu, nejistě.

Dnes už vím, že útěk nic nevyřeší. Moře mi dalo čas přemýšlet, ale odpovědi byly doma – v očích mojí ženy a v úsměvu dcery.

Někdy si říkám: Musel jsem opravdu přijít o všechno na pár dní, abych pochopil, co mám? Kolik z nás si to uvědomí včas?