Láska k matce versus manželství: Jedno tajné pozvání rozbilo můj domov

„Proč jsi ji sem pozval? Víš, že ji nemůžu vystát!“ křičela na mě Jana, když se dveře za mou matkou zabouchly. Stál jsem v předsíni, v ruce držel malou Aničku, která se právě poprvé setkala s babičkou. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne na dvě půlky.

Moje máma, paní Marie Novotná, byla vždycky silná žena. Vychovala mě sama po smrti táty a nikdy si nestěžovala. Jenže když jsem si před pěti lety vzal Janu, nikdy ji nepřijala. Prý je moc hrdá, moc moderní, neumí vařit svíčkovou a hlavně – prý mě od ní odtáhla. Snažil jsem se obě strany smířit, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem byl mezi dvěma mlýnskými kameny.

Když se nám narodila Anička, máma mi poslala jen SMS: „Gratuluju. Snad budeš lepší táta než já máma.“ Bolelo mě to. Ale pořád jsem doufal, že až uvidí vnučku, všechno se změní. Jana byla zásadně proti – „Tvoje máma mě nikdy nerespektovala a já ji nechci u nás doma.“

Jednoho dne jsem to nevydržel. Jana byla v práci a já měl Aničku doma sám. Zavolal jsem mámě: „Mami, nechceš přijít na kafe? Anička už se umí smát.“ Chvíli bylo ticho. Pak jen: „Přijdu.“

Seděli jsme spolu v kuchyni. Máma držela Aničku v náručí a poprvé po letech se usmívala. „Je celá po tobě, Tomáši,“ řekla tiše. V tu chvíli jsem měl pocit, že všechno bude dobré. Jenže pak se Jana vrátila domů dřív.

„Co tady děláš?“ vyjela na mámu místo pozdravu. Máma se zvedla, položila Aničku do postýlky a beze slova odešla. Jana se na mě otočila s očima plnýma slz a vzteku: „Zradil jsi mě! Slíbili jsme si, že ji sem nepustíme.“

Začal nekonečný kolotoč hádek. Jana mi vyčítala, že dávám přednost matce před vlastní rodinou. Máma mi volala a ptala se, proč ji Jana nenávidí. Já byl mezi nimi jako most, který se každou chvíli může zhroutit.

Jednou večer jsem seděl v obýváku a slyšel Janu plakat v ložnici. Šel jsem za ní. „Jani, promiň… Já jen chtěl, aby Anička měla babičku.“

„A co já? Já nejsem tvoje rodina?“ zasyčela skrz slzy.

„Jsi… Jste obě…“ zmohl jsem se jen na šeptání.

Dny plynuly a napětí doma by se dalo krájet. Máma mi psala dlouhé zprávy o tom, jak ji mrzí, že nemůže vidět vnučku. Jana mi dávala najevo chlad a odtažitost. Přestal jsem spát. V práci jsem dělal chyby. Anička začala být neklidná – jako by cítila dusno mezi námi.

Jednou večer přišla Jana s kufrem v ruce: „Odjíždím k mamce do Brna. Potřebuju si to promyslet.“

Zůstal jsem doma sám s Aničkou a hlavou mi běžely všechny ty hádky a výčitky. Zavolal jsem mámě: „Mami, co mám dělat? Všechno jsem pokazil.“

„Tomáši,“ řekla tiše, „někdy musíš vybrat, co je pro tebe důležité. Ale pamatuj – rodina je dar i prokletí.“

Týden byl byt prázdný a tichý. Každý večer jsem seděl u postýlky a díval se na spící Aničku. Přemýšlel jsem, jestli jsem opravdu udělal správně. Měl jsem právo porušit slib Janě? Nebo bylo správné dát mámě šanci poznat vnučku?

Po týdnu se Jana vrátila. Sedli jsme si spolu ke stolu – poprvé po dlouhé době v klidu.

„Chci tě pochopit,“ řekla tiše. „Ale nesmíš mě už nikdy obejít za zády.“

„Slibuju,“ odpověděl jsem.

Od té doby je u nás doma ticho před bouří. Máma už nevolá tak často, Jana je uzavřená do sebe a já mám pocit, že jsem přišel o obě ženy svého života.

Někdy v noci sedím u okna a ptám se sám sebe: Musí rodina vždycky tolik bolet? Je možné mít rád oba – matku i ženu – aniž by člověk ztratil sám sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl snažit se o smíření za každou cenu?