„Vstávej a uvař mi kafe!” – Jak mi švagr rozvrátil domov na dva týdny a já pochopila, kde jsou hranice rodiny

„Vstávej a uvař mi kafe!” ozvalo se z obýváku tak hlasitě, že jsem sebou trhla v posteli. Bylo teprve půl sedmé ráno a já si v duchu přála, aby to byl jen sen. Ale nebyl. Švagr Petr, manželův mladší bratr, přijel včera večer s tím, že potřebuje přespat, protože mu v Praze zrušili vlak. „Jen na jednu noc, Jano, slibuju,” ujišťoval mě manžel Tomáš, když jsme chystali gauč. Jenže už první ráno bylo jasné, že to nebude tak jednoduché.

Petr byl vždycky trochu zvláštní – hlučný, neomalený, ale rodina je rodina. Jenže když jsem mu to kafe donesla, ani se neobtěžoval poděkovat. „A nemáš něco k snídani? Třeba vajíčka?” pokračoval, jako bych byla jeho služka. Tomáš se tvářil provinile, ale mlčel. Snažila jsem se to přejít, vždyť je to jen na jednu noc…

Jenže večer přišla další rána: „Hele, Jano, nemohla bys mi vyprat pár věcí? Zítra mám pohovor.” A tak jsem prala jeho košile a ponožky, zatímco on se rozvaloval u televize a rozčiloval se nad politikou. Druhý den ráno už jsem byla unavená a podrážděná. „Petr by měl dneska odjet,” šeptla jsem Tomášovi v kuchyni. „Jenže mu zrušili další vlak,” odpověděl Tomáš omluvně.

Dny se táhly a Petr se zabydlel. Jeho věci byly všude – v koupelně, v předsíni, dokonce i v dětském pokoji. Naše dcera Anička si stěžovala: „Mami, proč musím spát s tebou? Petr chrápe!” A já jí nemohla odpovědět nic rozumného. Každý den začínal stejně: „Jano, kafe! A udělej mi pořádnou snídani!”

Jednoho večera jsem už nevydržela. Petr seděl u stolu s pivem a hlasitě se smál vlastnímu vtipu. „Petře, kdy už pojedeš domů?” zeptala jsem se přímo. Ztichl a podíval se na mě s úšklebkem: „Co je ti do toho? Tomáš říkal, že můžu zůstat, jak dlouho chci.” Tomáš seděl vedle mě a díval se do stolu. V tu chvíli jsem pocítila vztek i bezmoc zároveň.

Začali jsme se s Tomášem hádat. „Proč ho bráníš? Vždyť nám tu ničí domov!” vyčetla jsem mu šeptem v ložnici. „Je to můj bratr… nemůžu ho vyhodit na ulici,” odpověděl Tomáš tiše. „A co my? My už nejsme tvoje rodina?”

Další dny byly plné napětí. Petr si začal zvát kamarády – jednou přišli tři chlapi a seděli u nás do půlnoci. Děti nemohly spát, já byla na pokraji zhroucení. Když jsem druhý den našla v kuchyni prázdné lahve a špinavé talíře, rozbrečela jsem se.

Moje máma mi po telefonu radila: „Jano, musíš si stát za svým! Tohle není normální.” Ale jak mám vyhodit švagra? Co když tím zničím vztah s Tomášem?

Jednoho rána jsem už nevydržela a vybuchla: „Petře, tohle je náš domov! Ne hotel! Nechci tě tu už!” Petr se urazil a začal křičet: „Tak si to vyřiďte mezi sebou! Já za nic nemůžu!” Tomáš stál mezi námi a nevěděl, ke komu se přiklonit.

Nakonec Petr odešel – uražený, bez rozloučení. Doma zůstalo ticho a napětí. S Tomášem jsme spolu několik dní nemluvili. Anička mi večer řekla: „Mami, už tu zase voní domov.”

Dlouho jsem přemýšlela o tom, kde jsou hranice rodiny. Kdy už je tolerance moc? Kdy máme právo říct dost i blízkým lidem? A proč je tak těžké chránit vlastní domov před těmi, kteří by nám měli být nejbližší?

Někdy si říkám: Opravdu musíme všechno snášet jen proto, že je to rodina? Kde byste vy sami udělali čáru?