Kdo má právo rozhodnout o jménu mého syna? Můj boj v rodině manžela, který změnil všechno

„To jméno nikdy nepřipustím! Slyšíš mě, Lucie?“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco jsem stála v kuchyni s rukama zabořenýma do těsta na bábovku. Její hlas se nesl celým bytem a já měla pocit, že se mi hroutí svět. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a místo radosti z očekávání prvního dítěte jsem čelila každodennímu tlaku a výčitkám.

Můj muž Petr seděl u stolu, mlčel a díval se do stolu. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. Ale tentokrát jsem už nemohla ustoupit. „Chci, aby se náš syn jmenoval Matyáš,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „To jméno je pro mě důležité.“

Tchyně se rozesmála tím svým povýšeným smíchem. „Matyáš? To je nějaká moderní hloupost! V naší rodině se první syn vždycky jmenuje František, po dědečkovi. Tak to bylo a tak to bude.“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem se snažila zapadnout do jejich rodiny. Když jsme s Petrem začali chodit, jeho matka mi dávala najevo, že nikdy nebudu dost dobrá. Když jsme se vzali, kritizovala každý můj krok – jak vařím, jak uklízím, jak mluvím. Ale teď šlo o mé dítě. O naše dítě.

„Petře?“ obrátila jsem se na manžela s nadějí v hlase. „Co si o tom myslíš ty?“

Petr zvedl oči a chvíli mlčel. „Mami… možná bychom mohli udělat kompromis,“ navrhl opatrně. „Třeba Matyáš František Novotný?“

Tchyně zasyčela: „To je výsměch tradici! Ty už nejsi můj syn, když dovolíš takovou urážku našeho rodu!“

V tu chvíli jsem věděla, že musím jednat sama za sebe. Odešla jsem z kuchyně do ložnice a zavřela za sebou dveře. Slzy mi tekly po tvářích a v břiše mě bodalo napětí. Vzpomněla jsem si na svou maminku, která mi vždycky říkala: „Musíš stát za tím, co cítíš.“ Ale jak mám stát proti celé rodině?

Následující dny byly plné ticha a napětí. Tchyně mě ignorovala nebo na mě házela jedovaté poznámky. Petr byl nervózní a uzavřený do sebe. Já se snažila soustředit na miminko a na to, co je pro nás nejlepší.

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a hladila si břicho. Najednou přišla tchyně a bez pozdravu spustila: „Víš vůbec, co znamená být součástí rodiny Novotných? My máme své hodnoty! A ty je ničíš!“

„A co moje hodnoty?“ vyhrkla jsem poprvé nahlas. „Co když chci, aby můj syn měl jméno, které pro mě něco znamená? Proč mám pořád ustupovat?“

Tchyně se zarazila a chvíli na mě jen zírala. Pak odešla beze slova.

Další den přišel Petr domů dřív z práce. Sedl si ke mně a vzal mě za ruku. „Luci… já vím, že to máma přehání. Ale já nechci přijít o rodinu.“

„A já nechci přijít sama o sebe,“ odpověděla jsem tiše.

Bylo jasné, že musíme najít řešení. Navrhla jsem Petru kompromis – že dáme synovi dvě jména: Matyáš František. Ale trvala jsem na tom, že první bude Matyáš.

Když jsme to oznámili tchyni, rozplakala se a odešla z bytu. Petr byl rozpolcený, ale stál při mně.

Porod byl těžký a dlouhý. Když mi poprvé položili Matyáše do náruče, věděla jsem, že všechno to trápení stálo za to. Byla jsem jeho máma a on byl můj syn – Matyáš.

Tchyně za námi do porodnice nepřišla. První týdny doma byly těžké – cítila jsem se osamělá a provinilá, že jsem rozbila rodinnou tradici. Ale když jsem viděla Petra, jak drží našeho syna a šeptá mu do ouška: „Matyáši…“, věděla jsem, že jsme udělali správnou věc.

Časem se vztahy trochu uklidnily. Tchyně si k Matyášovi našla cestu – i když mu říká Františku a já jí to už nevymlouvám. Naučila jsem se stát si za svým a nebát se říct svůj názor.

Někdy večer sedím u postýlky svého syna a přemýšlím: Proč je v českých rodinách tak těžké najít rovnováhu mezi tradicí a vlastním štěstím? Máme právo bojovat za své děti i proti vlastní rodině? Co byste udělali vy na mém místě?