Vyhozená jako toulavý pes: Příběh Kingy z Brna o zradě a novém začátku

„Kingo, už toho máme dost! Okamžitě si sbal věci a vypadni!“ křičela na mě máma, zatímco táta stál opodál se zkříženýma rukama a mlčel. Jeho ticho bolelo víc než maminčin křik. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Bylo to v úterý večer, venku lilo jako z konve a já stála uprostřed našeho malého bytu v Brně-Židenicích, s batohem v jedné ruce a srdcem rozbitým na tisíc kousků.

„Mami, prosím tě, vždyť nemám kam jít…“ šeptla jsem zoufale. Ale ona jen zavrtěla hlavou, oči plné slz i vzteku. „To sis měla rozmyslet dřív, než jsi nám lhala do očí! Nechci tě tu už vidět.“

Všechno to začalo před měsícem. Ztratila jsem práci v knihkupectví a bála se to doma přiznat. Každý den jsem předstírala, že chodím do práce, zatímco jsem bloumala po městě a snažila se najít novou brigádu. Peníze docházely, dluhy na nájmu rostly a já se propadala do stále většího zoufalství. Když na to máma přišla – náhodou našla výplatní pásku a zjistila, že už měsíc nedostávám žádné peníze – byla to poslední kapka.

„Proč jsi nám lhala?“ ptal se mě táta tiše, když jsme spolu zůstali sami v kuchyni. „Měli jsme ti pomoct…“

„Já vím,“ vzlykala jsem. „Ale bála jsem se, že mě budete mít za neschopnou…“

Táta jen zavrtěl hlavou a odešel. Ten večer už se mnou nikdo nepromluvil. Ráno jsem našla na stole lístek: „Do večera si sbal věci.“

A tak jsem teď stála na zastávce tramvaje číslo 8, déšť mi stékal po tváři a já nevěděla, kam jít. Mobil mi vibroval v kapse – zprávy od kamarádky Jany: „Kingo, co se děje? Proč neodpovídáš?“ Neměla jsem sílu jí odepsat. Připadala jsem si jako toulavý pes, kterého nikdo nechce.

Celou noc jsem bloumala po městě. Seděla jsem na lavičce v parku Lužánky, schoulená pod bundou, a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. V hlavě mi běžely všechny ty hádky s mámou – jak mi vždycky vyčítala, že nejsem dost ambiciózní, že nikdy nic nedotáhnu do konce. A teď měla pravdu? Byla jsem opravdu taková nula?

Ráno jsem se odhodlala napsat Janě. „Jsem venku. Nemám kde spát.“ Odpověděla hned: „Přijď ke mně. Máma je v práci.“

U Jany doma bylo teplo a vonělo to čerstvou kávou. Seděly jsme spolu v kuchyni a já jí všechno vyklopila – o ztrátě práce, o lžích i o tom, jak mě rodiče vyhodili.

„Tohle ti neměli udělat,“ řekla Jana rozhodně. „Každý může udělat chybu.“

Ale já věděla, že pro mámu byla lež horší než jakýkoli průšvih. Vždycky říkala: „Důvěra je základ všeho.“ A já ji zklamala.

Další dny byly těžké. Jana mi nabídla gauč v obýváku, ale věděla jsem, že tam nemůžu zůstat dlouho. Hledala jsem práci všude možně – v kavárnách, obchodech i na úřadu práce. Všude mi říkali totéž: „Ozveme se vám.“ Ale nikdo se neozval.

Jednoho večera jsme s Janou seděly u vína a ona se mě zeptala: „Kingo, proč jsi vlastně doma nikdy neřekla pravdu?“

Zamyslela jsem se. „Možná proto, že jsem se bála být slabá. U nás doma se slabost netolerovala.“

Jana mě objala. „Ale slabost není selhání.“

Po týdnu u Jany mi zavolal táta. „Můžeme se sejít?“ Souhlasila jsem. Sešli jsme se v kavárně na České. Táta vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Máma je pořád naštvaná,“ začal tiše. „Ale já… já tě nechci ztratit.“

Rozplakala jsem se přímo uprostřed kavárny. Táta mě objal a poprvé po dlouhé době řekl: „Promiň.“

Domů jsem se ale nevrátila. Věděla jsem, že musím začít znovu sama za sebe. Našla jsem si malý podnájem na Lesné – pokojík s výhledem na šedé paneláky a hřiště plné dětí. Práci jsem nakonec dostala v malé pekárně na rohu ulice.

Každé ráno vstávám ve čtyři a peču housky pro lidi, kteří spěchají do práce. Není to práce snů, ale je moje. A každý den si připomínám: i když mě vlastní rodina vyhodila jako toulavého psa, pořád mám sama sebe.

Někdy si říkám – kolik lidí kolem nás prožívá něco podobného? Kolik z nás se bojí přiznat chybu jen proto, aby neztratili lásku těch nejbližších? Co byste udělali vy na mém místě?