„Podepiš všechno na mě! Proč jsi jí věřila? Ona tě podvádí!“ – Můj boj o domov, dceru a důstojnost po manželově zradě

„Podepiš všechno na mě! Proč jsi jí věřila? Ona tě podvádí!“ řval na mě Petr v kuchyni, zatímco jsem se snažila udržet slzy a neprobudit naši dceru Aničku. Jeho hlas se odrážel od stěn našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, kde jsme spolu žili už deset let. Byla půlnoc a já držela v ruce jeho telefon, ve kterém jsem právě objevila zprávy od Lenky – jeho kolegyně z práce. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět.

„Petr, prosím tě, neřvi. Anička spí,“ šeptala jsem zoufale, ale on byl jako posedlý. „Tohle je tvoje vina! Kdybys nebyla taková hysterka, nikdy bych…“ zarazil se, ale já už věděla dost. Věděla jsem, že to není poprvé, co mi lže. Jen tentokrát jsem měla důkaz.

Sedla jsem si na židli a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky – společné dovolené v Krkonoších, první Vánoce s Aničkou, hádky kvůli penězům i smíření u sklenky vína. Najednou to všechno ztratilo smysl. „Co bude s Aničkou?“ zeptala jsem se tiše. Petr protočil oči: „Samozřejmě zůstane se mnou. Ty jsi labilní, nemáš práci… Kdo by ti ji svěřil?“

To byla rána pod pás. Práci jsem ztratila před půl rokem, když naše firma zkrachovala. Petr mi tehdy slíbil podporu, ale místo toho začal trávit víc času v práci – teď už vím proč. „Já se nevzdám,“ řekla jsem rozhodněji, než jsem se cítila. „Aničky se nevzdám.“

Následující týdny byly peklo. Petr začal manipulovat nejen mě, ale i své rodiče. Jeho matka Jana mi volala každý den: „Martino, měla bys být rozumná. Petr je dobrý otec. Mysli na Aničku.“ Otec mi zase vyčítal: „Kdybys byla víc doma a méně řešila hlouposti, tohle by se nestalo.“ Byla jsem v pasti – sama proti celé rodině.

Jednoho dne přišel Petr domů s papíry: „Podepiš všechno na mě – byt, auto… Stejně jsi nikdy nic nezaplatila.“ V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o zradu, ale i o boj o přežití. „To nikdy,“ odpověděla jsem pevně. „Nechci nic zadarmo, ale nenechám tě mě zničit.“

Začala jsem hledat práci. Každý den jsem posílala životopisy a chodila na pohovory. Bylo mi třicet pět a najednou jsem si připadala stará a nepotřebná. Anička cítila napětí doma a začala se v noci počůrávat. „Mami, proč tatínek křičí?“ ptala se mě jednou večer, když jsme ležely v posteli. Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude zase dobré – i když jsem tomu sama nevěřila.

Jednou večer mi zavolala Lenka – ta Lenka z jeho zpráv. „Martino, promiň… Nechtěla jsem ti ublížit. Petr mi tvrdil, že jste spolu jen kvůli Aničce.“ Chtěla jsem na ni křičet, ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Děkuju za pravdu.“ Zavěsila jsem a poprvé po dlouhé době brečela bez studu.

Rozvod byl špinavý. Petr tvrdil u soudu, že jsem psychicky labilní a že Anička patří jemu. Najal si drahého právníka – jeho otec mu půjčil peníze. Já měla jen advokátku doporučenou kamarádkou ze školky. Každý den jsem bojovala s pocitem viny i vzteku.

Jednou ráno přišla Anička s obrázkem: nakreslila naši rodinu – mě, sebe a Petra. Ale mezi mnou a Petrem byla tlustá černá čára. „Co to znamená?“ zeptala jsem se jí opatrně. „To je stěna, mami. Už spolu nemluvíte.“ V tu chvíli mi došlo, jak moc tím vším trpí naše dcera.

Po měsících tahanic soud rozhodl: Anička zůstane se mnou, Petr ji bude vídat každý druhý víkend. Byt jsme prodali a peníze si rozdělili napůl – navzdory jeho snaze mě připravit o všechno.

Začala jsem znovu od nuly v malém bytě na Proseku. Práci jsem nakonec našla v knihovně – nebylo to moc peněz, ale měla jsem klid a čas na Aničku. Pomalu jsme si budovaly nový život bez strachu a hádek.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik toho musí žena ztratit, aby znovu našla samu sebe? A kdy konečně přestanu mít pocit viny za něco, co jsem nezavinila?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné po takové zradě ještě někomu věřit?