Čtyři roky podpory a jedno otázka, která změnila všechno: Jsem pro svého muže jen peněženka?

„Takže chceš, abych ti teď platil za to, že jsi moje žena?“ ozvalo se z kuchyně, kde Michal seděl u stolu s hrnkem kafe a mobilním telefonem v ruce. Jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný, ale mně v tu chvíli připadal jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Vždyť už čtyři roky táhnu všechno sama – platím nájem, školku pro našeho syna Tomáška, jídlo, účty. Michal přišel o práci krátce po Tomáškově narození a od té doby se pořád nějak „hledá“. Prý se snaží, ale já už nevím, čemu mám věřit.

„Nechci, abys mi platil za to, že jsem tvoje žena,“ odpověděla jsem tiše, „jen bych potřebovala, abys taky něco přinesl domů. Už to nezvládám.“

Michal se na mě ani nepodíval. „Víš dobře, že práce není. A ty máš přece dobrou pozici v bance. Vždycky jsi byla ta úspěšná.“

Tohle mě bodlo. Vždycky jsem byla ta úspěšná? Jako by to byla moje vina, že on už čtyři roky nenosí domů ani korunu. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla nad rozpočtem a počítala, jestli nám zbyde aspoň na víkendový výlet nebo nové boty pro Tomáška. Na všechny ty chvíle, kdy jsem musela odmítat pozvání na kávu s kamarádkami, protože jsem šetřila každou korunu.

„Mami, pojď si hrát!“ ozvalo se z obýváku. Tomášek stál ve dveřích s plyšovým medvědem v náručí a jeho velké oči mě prosily o pozornost. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech. „Za chvilku, broučku.“

Vrátila jsem se zpět ke stolu. „Michale, já už fakt nemůžu. Potřebuju vědět, že jsme v tom spolu. Že mi pomůžeš.“

Konečně odložil mobil a podíval se na mě. „A co chceš, abych dělal? Mám jít zametat ulice? Nebo dělat někde za minimálku?“

„Chci jen vidět snahu,“ zašeptala jsem. „Abych neměla pocit, že jsem tu jen jako peněženka.“

Rozhostilo se ticho. Slyšela jsem tikot hodin a tlumené zvuky z televize v obýváku. Michal se zvedl od stolu a beze slova odešel do ložnice. Zůstala jsem sedět sama a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Vzpomínala jsem na začátky našeho vztahu. Jak jsme spolu chodili na procházky po Letné, jak jsme snili o společném domě někde za Prahou, o dvou dětech a letních dovolených u moře. Tehdy byl Michal plný energie a plánů. Kde se to všechno ztratilo?

Začala jsem přemýšlet, jestli jsem někde neudělala chybu já. Možná jsem ho příliš podporovala, příliš omlouvala jeho nečinnost před rodinou i před sebou samou. Moje maminka mi už několikrát říkala: „Lucko, nemůžeš všechno táhnout sama.“ Ale já ji vždycky odbyla s tím, že Michal potřebuje čas.

Ten čas ale mezitím ukrojil čtyři roky mého života.

Večer jsme seděli u televize a mlčky sledovali zprávy. Tomášek už spal a v bytě bylo až nepříjemně ticho. Najednou Michal promluvil: „Myslíš si o mně, že jsem nula?“

Zaskočilo mě to. „Ne… jen bych chtěla cítit, že jsme tým.“

„Já už ani nevím, co bych měl dělat,“ řekl tiše. „Všude chtějí mladé lidi nebo zkušenosti, které nemám.“

„Ale něco bys přece mohl zkusit… třeba rozvážet jídlo nebo pracovat ve skladu,“ navrhla jsem opatrně.

„To je pod mou úroveň,“ odsekl.

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o peníze. Že Michalova pýcha je silnější než jeho ochota nám pomoci. A že já už dál nemůžu být jediná dospělá v tomhle vztahu.

Následující dny byly plné napětí. Michal byl ještě uzavřenější než dřív, Tomášek cítil napětí a začal být plačtivý. Já chodila do práce s těžkým srdcem a večer usínala s pocitem beznaděje.

Jednoho dne mi přišla zpráva od kamarádky Jany: „Lucko, nechceš přijít na víno? Potřebuju tě vidět.“ Váhala jsem – měla bych šetřit peníze i energii – ale nakonec jsem šla.

Seděly jsme spolu v malé vinárně na Vinohradech a já jí všechno řekla. Jana mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Ty nejsi peněženka. Jsi žena, která si zaslouží respekt a partnerství.“

Cestou domů jsem přemýšlela nad jejími slovy. Možná je čas přestat omlouvat Michalovu nečinnost a začít myslet i na sebe.

Když jsem přišla domů, Michal seděl u počítače a hledal práci. Poprvé za dlouhou dobu jsem v jeho očích zahlédla náznak snahy.

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli naše manželství přežije tuhle krizi. Ale jedno vím jistě: už nikdy nechci být jen peněženkou ve vlastním životě.

Možná je čas položit si otázku: Kde je hranice mezi podporou partnera a ztrátou sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?