V den naší výročí manželství sbalil kufr: Dopis, který mi zanechal, mi nedá spát dodnes

„Musím odejít, Hanko.“ Jeho hlas byl tichý, skoro jako by se bál, že mě probudí ze zlého snu. Stála jsem ve dveřích našeho bytu, v ruce kytici růží, které jsem koupila cestou z práce. Všude kolem voněly koláče z pekárny na rohu a já si v duchu představovala, jak si večer sedneme do našeho oblíbeného podniku na Vinohradech, objednáme si ten samý malinový dort jako každý rok a budeme se smát tomu, jak jsme pořád stejní. Ale místo toho stál u dveří kufr a můj muž Petr seděl v křesle, bledý jako stěna.

„Co to říkáš?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil. „Dneska máme výročí…“

Petr se na mě ani nepodíval. „Já vím. Právě proto.“

Bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Všechno kolem mě se rozmazalo. „Tohle nemyslíš vážně…“

Mlčel. Vstal, vzal kufr a položil na stůl obálku. „Prosím tě, přečti si to až potom.“

Zůstala jsem stát v předsíni, zatímco za ním zaklaply dveře. Všechno bylo najednou tiché. Jen tikot hodin na stěně připomínal, že čas běží dál.

Sedla jsem si ke stolu a dlouho jen zírala na bílou obálku s mým jménem. Ruce se mi třásly, když jsem ji nakonec otevřela.

„Hanko,

vím, že ti tímhle ublížím víc, než si zasloužíš. Ale už dlouho cítím, že žiju život někoho jiného. Snažil jsem se být tím mužem, kterého sis vzala, ale někde po cestě jsem se ztratil. Nechci tě dál tahat do svých lží. Odpusť mi.

Petr“

Slova se mi vpíjela do kůže jako jed. Co znamená „žít život někoho jiného“? Co jsou to za lži? Proč právě dnes?

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Všude byly jeho stopy – hrnek od kávy na stole, jeho svetr přehozený přes židli, kniha rozečtená na nočním stolku. Každý kout našeho bytu byl naplněný vzpomínkami: společné snídaně o víkendech, hádky kvůli hloupostem, smích při sledování starých českých filmů.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. Kolegové si šeptali za mými zády – asi už věděli. V malém městě se nic neutají dlouho. Moje máma mi volala hned odpoledne: „Haničko, co se děje? Petr mi nebere telefon.“

„Nevím,“ zalhala jsem. „Asi potřebuje čas.“

Ale pravda byla taková, že jsem nevěděla vůbec nic.

Večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně a snažila se pochopit, co se vlastně stalo.

„Myslíš, že má jinou?“ zeptala se Lenka opatrně.

„Nevím… nikdy bych to do něj neřekla.“

Lenka pokrčila rameny: „Někdy člověk ani neví, co má doma.“

Ta věta mě bodla přímo do srdce. Opravdu jsem nevěděla? Nebo jsem jen nechtěla vidět pravdu?

Začala jsem přehrabovat staré zprávy v jeho telefonu – byl tam jen jeden kontakt, který mi byl cizí: „Marek“. Psali si často, hlavně večer. Zprávy byly krátké: „Díky za včerejšek“, „Potřebuju tě vidět“, „Nevydržím to už dlouho.“

Srdce mi bušilo až v krku. Kdo je Marek? Kamarád? Kolega? Nebo… něco víc?

Další dny byly jako zlý sen. Petr se neozval. Jeho rodiče mi volali a ptali se na něj – prý jim jen napsal SMSku, že potřebuje pauzu od všeho.

Začaly se šířit drby – někdo tvrdil, že ho viděl v Brně, jiný zase v Praze. Někdo říkal, že utekl za jinou ženou, jiný zase šeptal cosi o tom, že má problémy sám se sebou.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici pod námi. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem byla slepá – poslední měsíce byl Petr uzavřený do sebe, často unavený a podrážděný. Když jsem se ho ptala, co ho trápí, vždycky jen mávl rukou: „To nic není.“

Možná jsem měla víc naslouchat. Možná jsme spolu měli víc mluvit.

Jednou v noci jsem dostala anonymní e-mail: „Nezlobte se na něj. Potřeboval odejít.“

Bylo to od Marka? Nebo od někoho jiného?

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit nejen jeho odchod, ale i sama sebe. Proč jsem tolik let žila ve vztahu, kde jsme spolu vlastně nemluvili o tom nejdůležitějším?

Moje rodina byla rozpolcená – máma mě litovala a chtěla mě vrátit zpátky domů do Jihlavy, táta byl naštvaný a tvrdil, že Petr je zbabělec.

Ale já jsem cítila hlavně prázdno a nekonečné otázky.

Jednou večer zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jsem – stál tam Petr. Byl hubenější a vypadal unaveně.

„Můžu dál?“ zeptal se tiše.

Mlčky jsem ustoupila.

Seděli jsme proti sobě u stolu – přesně tam, kde mi nechal ten dopis.

„Omlouvám se,“ začal. „Neuměl jsem ti to říct do očí.“

„Proč jsi odešel?“ vyhrkla jsem.

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Celý život jsem dělal to, co ode mě ostatní čekali. Práce, svatba, dům… Ale nikdy jsem nebyl sám sebou.“

„A Marek?“ zeptala jsem se tiše.

Petr sklopil oči: „Ano… Marek je někdo, koho miluju. Dlouho jsem si to nechtěl přiznat.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku – ale zároveň úleva. Najednou všechno dávalo smysl.

Plakala jsem celou noc – ne kvůli tomu, že mě opustil kvůli muži; ale kvůli všem těm letům ticha a předstírání.

Dnes už vím, že některé věci prostě neovlivníme. Můžeme milovat sebevíc, ale pokud druhý není šťastný sám se sebou, nikdy nebude šťastný ani s námi.

Občas si říkám: Kde jsme udělali chybu? Měli jsme spolu víc mluvit? Nebo je prostě některým pravdám lepší čelit pozdě než nikdy?