Moje tchyně odkázala všechno švagrovi – a já to nedokážu přijmout. Co byste dělali na mém místě?

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ vyhrkla jsem, když notář dočetl poslední řádky závěti. V místnosti bylo ticho, které by se dalo krájet. Můj manžel Petr seděl vedle mě, bledý jako stěna, a jeho bratr Honza se díval do stolu. Tchyně – paní Marie Novotná – zemřela před měsícem po dlouhé nemoci. Všichni jsme čekali, že její byt v Nuslích, chalupa na Šumavě a úspory budou rozděleny mezi oba syny. Ale všechno, úplně všechno, odkázala Honzovi.

Notář zavřel složku a podíval se na nás. „Máte nějaké otázky?“ zeptal se formálně. Petr jen zavrtěl hlavou, ale já jsem cítila, jak se mi v hrudi zvedá vlna vzteku a bezmoci. „Jak tohle mohla udělat?“ šeptla jsem Petrovi. On mi stiskl ruku, ale neřekl nic. V jeho očích jsem viděla bolest, kterou se snažil skrýt.

Cestou domů jsme mlčeli. Prahou projížděla tramvaj číslo 18 a já sledovala kapky deště stékající po okně. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme s tchyní jezdili na chalupu, pomáhali jí s nákupy, když už nemohla do schodů, a jak jsme s Petrem opravovali plot na zahradě. Honza přijel jednou za čas, většinou jen na oběd nebo když potřeboval něco půjčit.

Doma jsem bouchla dveřmi a začala chodit po bytě sem a tam. „Tohle není fér! Proč to udělala?“ vyjela jsem na Petra. On jen seděl na gauči a díval se do prázdna. „Nevím,“ řekl tiše. „Možná měla důvody.“

„Jaké důvody? Vždyť jsme pro ni dělali první poslední! Honza se o ni nikdy nestaral!“ křičela jsem. Petr mlčel. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila vztek i na něj – proč se nebrání? Proč je tak smířený?

Další dny byly plné napětí. Petr chodil do práce jako robot, doma skoro nemluvil. Já jsem nemohla spát, pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsme udělali špatně. Když jsem potkala Honzu v obchodě, jen se na mě usmál a řekl: „Tak to prostě je.“ Chtěla jsem mu něco říct, ale slova mi uvízla v krku.

Začali jsme se s Petrem hádat kvůli maličkostem. „Proč ti to tak vadí?“ ptal se mě jednou večer. „Vždyť je to jen majetek.“

„Není to jen o majetku!“ vykřikla jsem. „Jde o spravedlnost! O to, že tvoje máma tě prostě vyšachovala ze svého života!“

Petr se na mě podíval smutně. „Možná mě nikdy neměla ráda tolik jako Honzu,“ řekl tiše.

To mě zasáhlo víc než cokoliv jiného. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy tchyně Honzu omlouvala: „On je prostě jiný, potřebuje víc pomoci.“ Nebo když říkala Petrovi: „Ty jsi silný, ty si poradíš.“ Možná v tom byl celý ten problém.

Začala jsem si všímat, jak nás tahle nespravedlnost rozežírá zevnitř. Přestali jsme chodit na rodinné oslavy, protože tam byl vždycky Honza a jeho žena Jana – teď už majitelé chalupy i bytu v Nuslích. Moje děti se ptaly: „Proč už nejezdíme k babičce na chatu?“ A já nevěděla, co jim mám říct.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a brečela do hrnku s čajem. Petr přišel a objal mě zezadu. „Musíme to nějak pustit,“ řekl tiše.

„Ale jak?“ vzlykla jsem. „Jak mám zapomenout na to ponížení? Jak mám žít s tím, že tvoje vlastní máma tě odsunula stranou?“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Možná bychom měli začít znovu. Najít si vlastní místo, vlastní radost.“

Ale já to nedokážu pustit z hlavy. Když vidím Honzu jezdit v novém autě nebo slyším od známých, jak si užívají víkendy na chalupě, cítím v sobě hořkost a závist. Připadám si malicherná – vždyť je to jen majetek! Ale zároveň mám pocit, že jsme byli podvedeni.

Někdy přemýšlím, jestli mám právo být takhle zraněná a naštvaná. Nebo jestli bych měla být nad věcí a nechat to být? Co byste dělali vy? Má člověk právo cítit křivdu kvůli nespravedlivému dědictví? Nebo je to jen projev sobectví?