Moje švagrová, její dítě a moje mlčení: Noc, která všechno změnila

„Tak co, Jano, pohlídáš mi na chvíli Aničku? Potřebuju si konečně trochu odpočinout,“ ozvala se hlasitě švagrová Petra přes celý obývák, kde se právě rozjížděla oslava tátových šedesátin. Všichni u stolu ztichli a otočili se na mě. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. V ruce jsem svírala skleničku vína a v hlavě mi běželo: Proč zrovna já? Proč vždycky já?

„Promiň, Petro, dneska ne. Taky bych si ráda užila večer,“ odpověděla jsem tiše, ale dost nahlas na to, aby to slyšela celá rodina. Petra se na mě podívala s takovým pohrdáním, že by to porazilo i nejvyšší smrky v Krkonoších. „To snad nemyslíš vážně! Vždyť jsi bezdětná, co ty víš o únavě? Já se nezastavím celý den a ty mi ani na chvíli nepomůžeš?“

V tu chvíli se do toho vložila máma: „Janičko, vždyť je to jen na chvilku. Pomoz sestře.“

„Není moje sestra,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Táta se zamračil, bratr Tomáš se na mě podíval s výčitkou a babička si povzdechla tak hlasitě, že to muselo být slyšet až na chodbě.

Petra si demonstrativně vzala Aničku za ruku a odešla do kuchyně. Zůstala jsem sedět sama u stolu, všichni se začali bavit mezi sebou a já byla najednou neviditelná. Slyšela jsem jen útržky vět: „To je dneska mládež…“, „Bezdětní nikdy nepochopí…“, „Chudák Petra…“

Cítila jsem, jak se mi v očích hromadí slzy. Vždycky jsem byla ta hodná, ta, co pomůže, když je potřeba. Ale tentokrát jsem prostě nemohla. Byla jsem unavená z práce, z věčného dokazování, že i když nemám děti, mám právo na svůj čas. A hlavně – už mě unavovalo být ta samozřejmá chůva pro všechny děti v rodině.

Po chvíli si ke mně přisedl Tomáš. „Jano, co ti to udělalo? Vždyť je to jen dítě. Petra je fakt vyřízená.“

„A já nejsem? Nikdo se mě nikdy nezeptá, jak mi je. Jen se předpokládá, že mám čas a chuť starat se o cizí děti,“ vyhrkla jsem.

Tomáš jen pokrčil rameny: „To je prostě rodina.“

Zvedla jsem se od stolu a šla na balkon. Potřebovala jsem vzduch. Venku byl listopadový večer, chladný a sychravý. Opřela jsem se o zábradlí a snažila se uklidnit. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty oslavy, kde jsem místo zábavy hlídala děti svých sourozenců a švagrů. Nikdy mě nenapadlo říct ne – až dnes.

Po chvíli za mnou přišla máma. „Janičko, víš, že tě máme rádi. Ale někdy je potřeba ustoupit pro klid v rodině.“

„A co když už nechci být ta, co vždycky ustoupí?“ zeptala jsem se jí tiše.

Máma jen smutně pokývala hlavou: „To je těžké…“

Vrátila jsem se dovnitř právě ve chvíli, kdy Petra s Aničkou odcházely domů. Petra mě míjela bez jediného pohledu. Ostatní se tvářili, jako bych byla vzduch.

Celý večer jsem seděla stranou a přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Proč je v naší rodině tak samozřejmé, že žena bez dětí je automaticky k dispozici? Proč nikdo nevidí moji únavu nebo potřeby? Proč je moje ne vždycky brané jako osobní útok?

Když jsem později v noci odcházela domů sama tramvají přes půl Prahy, cítila jsem v sobě směs smutku a vzteku. V hlavě mi zněla Petrova slova: „Bezdětní nikdy nepochopí…“ Možná nepochopím únavu matek, ale proč by ony nemohly pochopit mě?

Doma jsem si sedla na postel a dlouho koukala do tmy. Ten večer změnil můj pohled na rodinu. Uvědomila jsem si, že loajalita má své hranice a že někdy je potřeba říct ne – i když to bolí.

Možná už nikdy nebudu v rodině ta oblíbená teta. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že jsem konečně udělala něco pro sebe.

Přemýšlím: Je opravdu správné obětovat vlastní pohodu kvůli klidu v rodině? A kolik toho má člověk vydržet, než řekne dost?