Víkendová otročina: Když tchyně nezná hranice a rodina se rozpadá pod tíhou očekávání

„Zase jsi to nádobí neumyla pořádně, Lenko! Podívej se na ty fleky, to snad ani není možné!“ Ilona stála nade mnou v kuchyni a její hlas byl ostrý jako břitva. V ruce držela talíř, který jsem před chvílí umyla, a ukazovala na nepatrný stín od omáčky. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit z ruky a utéct. Ale místo toho jsem jen tiše sklopila oči a začala talíř znovu drhnout.

Každý pátek večer, když s Petrem sedáme do auta a vyrážíme do malé vesnice za Prahou, cítím, jak se mi svírá žaludek. Vím přesně, co mě čeká: žádný odpočinek, žádné společné chvíle s rodinou, jen nekonečný kolotoč povinností a kritiky. Ilona, moje tchyně, je žena, která nezná hranice. Všechno musí být podle ní – a pokud není, dá to hlasitě najevo.

Petr sedí za volantem a mlčí. Občas se na mě podívá, jako by chtěl něco říct, ale nikdy to neudělá. Vím, že ho to taky trápí, ale je vychovaný k poslušnosti. „Je to přece máma,“ říká mi pokaždé, když si stěžuji. „Musíme jí pomoct.“ Jenže já už nemůžu. Každý víkend je pro mě jako trest.

Sotva přijedeme, Ilona nás vítá s úsměvem, ale v očích jí vidím napětí. „Tak pojďte, práce je dost,“ zavelí a už nás rozděluje – Petr seká trávu, já jdu do kuchyně nebo čistit okna. Je jedno, jak moc jsem unavená po týdnu v práci. Je jedno, že bych si ráda jen sedla na zahradu s kávou a povídala si s mužem nebo dětmi. Tady se neodpočívá.

Jednou jsem se pokusila odporovat. „Ilono, dneska bych si ráda trochu odpočinula. Byla jsem celý týden v práci do večera.“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „To jsi si měla rozmyslet dřív, než ses vdala do naší rodiny. Tady se maká.“ Petr stál opodál a tvářil se provinile. Nikdy mě nebrání.

Začalo to být horší po narození naší dcery Aničky. Ilona najednou chtěla rozhodovat i o tom, co jí bude jíst, jak ji budu oblékat nebo kdy ji mám uložit spát. „Ty jsi mladá, nic nevíš,“ říkala mi často před Petrem i ostatními příbuznými. Cítila jsem se ponížená a bezmocná.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem v ložnici v podkroví jejich domu. Anička už spala a já měla slzy v očích. „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Každý víkend je pro mě peklo. Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč jí nikdy nic neřekneš?“

Petr se na mě podíval unaveně: „Já nevím jak. Ona je prostě taková. Kdybych jí něco řekl, bude zle.“

„A co já? Mně už je zle teď! Copak ti na mně vůbec nezáleží?“ vyhrkla jsem zoufale.

Mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Záleží… Ale bojím se jí.“

Ten večer jsem poprvé začala přemýšlet o tom, jestli má naše manželství vůbec šanci přežít. Každý další víkend byl stejný – Ilona rozkazovala, Petr mlčel a já se cítila čím dál víc jako služka.

Jednou přišla rána – Anička dostala horečku a já odmítla jet na víkend k Iloně. Zavolala jsem jí a omluvila se: „Ilono, Anička je nemocná, zůstaneme doma.“ Na druhém konci bylo ticho a pak výbuch: „To je výmluva! Ty si myslíš, že tady všechno zvládnu sama? Jsi neschopná matka i manželka!“

Petr slyšel ten hovor a poprvé v životě se postavil za mě: „Mami, dost! Lenka má pravdu. Potřebujeme taky čas pro sebe.“ Ilona práskla telefonem.

Od té doby bylo všechno jiné – napětí mezi námi narůstalo. Ilona nás začala pomlouvat po celé vesnici, příbuzní se nám vyhýbali. Petr byl nervózní a hádali jsme se čím dál častěji.

Jednoho dne jsem sbalila Aničku a odjela k rodičům do Plzně. Seděla jsem u kuchyňského stolu s mámou a brečela: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Miluju Petra, ale jeho máma mě ničí.“ Máma mě objala: „Musíš myslet na sebe a na Aničku. Nikdo nemá právo tě takhle ponižovat.“

Po týdnu přijel Petr za námi. Seděl naproti mně a vypadal zlomeně: „Lenko, chci tě zpátky. Udělám cokoliv.“

„Cokoliv? I kdyby to znamenalo postavit se mámě?“ zeptala jsem se tiše.

Petr dlouho mlčel. Pak přikývl: „Ano.“

Vrátili jsme se domů a začali stavět vlastní hranice – pomalu a bolestivě. Ilona nás odmítla navštěvovat a dlouho s námi nemluvila. Bylo to těžké období plné slz i hádek, ale nakonec jsme našli cestu zpět k sobě.

Dnes už vím, že rodina není o slepém poslouchání tradic nebo o obětování sebe sama pro něčí očekávání. Je o lásce, respektu a odvaze říct dost.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?