Mezi láskou a hranicemi: Příběh jedné babičky, která se bojí říct dost

„Mami, můžeš dneska zase pohlídat Aničku? Máme s Petrem poradu v práci a školka je zavřená.“

Stojím u kuchyňské linky, ruce se mi třesou, když držím telefon. Je to už potřetí tento týden. Dívám se z okna na rozkvetlou jabloň a cítím, jak se mi v hrudi svírá. Chci říct ne, ale místo toho slyším svůj hlas: „Samozřejmě, Zuzanko.“

Zavěsím a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Miluju svou vnučku. Je to sluníčko mého života. Ale poslední měsíce mám pocit, že už nejsem Marie, ale jen „babička na zavolání“. Vždycky jsem si představovala, že si v důchodu konečně odpočinu, budu chodit na keramiku, na procházky s kamarádkami, možná si přečtu všechny ty knihy, co se mi hromadí na nočním stolku. Místo toho vstávám brzy ráno, abych byla připravená na další den plný dětského smíchu – a někdy i pláče.

Když Zuzana přijede s Aničkou, vypadá unaveně. „Děkuju, mami. Jsi nejlepší,“ políbí mě na tvář a rychle zmizí ve dveřích. Anička mi skočí kolem krku. „Babičko, budeme si dneska hrát na princezny?“ usměje se.

„Samozřejmě, zlatíčko,“ odpovím a snažím se potlačit únavu.

Celý den běháme po bytě, stavíme hrady z polštářů a malujeme vodovkami. Když Anička usne po obědě, sednu si do křesla a zavřu oči. V hlavě mi zní slova mojí kamarádky Aleny: „Musíš si nastavit hranice, Marie. Jinak tě to semele.“

Ale jak? Jak říct vlastní dceři, že už nemůžu? Že potřebuji čas pro sebe? Vždyť ona to má taky těžké. Práce, domácnost, dítě… Vždycky byla taková – silná, cílevědomá. Ale od té doby, co se jí rozpadlo manželství s Tomášem a začala nový vztah s Petrem, je ještě napjatější. Bojím se jí přidělávat starosti.

Večer sedíme s Aničkou u stolu a skládáme puzzle. Najednou slyším klíč v zámku. Zuzana vejde dovnitř, tvář má napjatou.

„Jak jste se měly?“ ptá se.

„Skvěle,“ odpovídám a usmívám se na Aničku.

Zuzana si sedne naproti mně a chvíli mlčí. Pak tiše řekne: „Mami… já vím, že toho máš hodně. Ale já to sama nezvládám.“

Cítím slzy v očích. Chci jí říct, že jsem unavená. Že bych chtěla aspoň jeden den jen pro sebe. Ale místo toho ji obejmu a řeknu: „Všechno bude dobré.“

Když odejdou domů, sedím dlouho v tichu. Dívám se na staré fotky – Zuzana jako malá holčička na houpačce, já mladá a plná energie. Kde jsme obě ztratily tu lehkost? Kdy jsme se začaly bát jedna druhé říct pravdu?

Další ráno mi volá Alena: „Marie, pojď dneska na kafe! Už jsme tě neviděly měsíc.“

„Nevím… Zuzana možná zase bude potřebovat pohlídat…“

„A co ty? Nepotřebuješ taky něco?“ její hlas je ostrý jako břitva.

Zavěsím a najednou mě zaplaví vztek. Na sebe, na Zuzanu, na celý svět. Proč mám pocit viny pokaždé, když chci něco jen pro sebe? Proč mám strach říct ne?

Odpoledne přijde Zuzana dřív než obvykle. Sedne si ke mně do kuchyně a dlouho mlčí.

„Mami… já vím, že tě využívám,“ řekne najednou tiše. „Ale já fakt nevím, co bych bez tebe dělala.“

Dívám se na ni – je to pořád moje holčička, i když je jí už přes třicet. V očích má slzy.

„Zuzi… já tě miluju,“ začnu opatrně. „Ale taky už nejsem nejmladší. Potřebuju někdy vypnout.“

Chvíli je ticho.

„Já vím,“ přikývne Zuzana. „Jen… bojím se být sama.“

Obejmeme se a obě brečíme.

Ten večer si poprvé za dlouhou dobu otevřu knihu a čtu až do noci. Druhý den ráno volám Aleně a domlouváme si schůzku.

Nevím, jestli jsem udělala správně. Nevím, jestli jsem dobrá matka nebo sobecká babička. Ale poprvé po dlouhé době cítím klid.

Možná je čas naučit se říkat ne – i když to bolí. Co myslíte vy? Má babička právo na svůj život? Nebo bych měla být vždycky připravená pomoci své rodině?