Uprostřed noci, s kufrem a dětmi: Jak jsem utekla od všeho, co mě ničilo

„Mami, proč musíme jít teď?“ šeptala Anička, když jsem jí v půl druhé ráno navlékala ponožky. „Protože už tu nemůžeme zůstat,“ odpověděla jsem tiše, zatímco jsem se snažila potlačit slzy. V kuchyni ještě doznívaly ozvěny poslední hádky – rozbité sklo, křik mého muže Pavla a tiché vzlyky mého syna Tomáška. Kufr byl těžký, ale srdce ještě těžší.

Nikdy bych nevěřila, že skončím takhle. Když jsem Pavla poznala na vysoké škole v Olomouci, byl to milý, vtipný kluk. Všichni říkali, že máme před sebou krásnou budoucnost. Jenže po svatbě se něco změnilo. Nejprve to byly jen poznámky – že neumím vařit jako jeho máma, že jsem moc tlustá po porodu. Pak přišly první facky. Omlouval se, sliboval, že už nikdy. Věřila jsem mu. Chtěla jsem věřit.

Roky jsem žila v kruhu strachu a studu. Moje máma mi říkala: „Vydrž, každý manželství má krizi.“ Táta jen mlčel a díval se do stolu. Kamarádky se postupně odmlčely – prý jsem byla pořád smutná a unavená. Zůstala jsem sama s dětmi a Pavlem, který se měnil v cizince.

Tu noc, kdy mě poprvé udeřil před dětmi, jsem pochopila, že už dál nemůžu. Seděla jsem na posteli, děti spaly a já přemýšlela, jestli mám sílu odejít. Vzpomněla jsem si na babičku, která mi vždycky říkala: „Nikdy nedovol, aby tě někdo zlomil.“

A tak jsem sbalila pár věcí – dětské oblečení, pár fotek, peněženku a mobil. Kufr byl těžký hlavně tím, co v něm nebylo – žádné jistoty, žádná budoucnost. Jen naděje.

Vyplížili jsme se z bytu na sídlišti v Prostějově a šli pěšky na nádraží. Děti byly zmatené a já měla strach, že nás Pavel najde. Vlak do Brna jel až za hodinu. Seděli jsme na lavičce v čekárně mezi bezdomovci a opilci. Anička mi usnula na klíně, Tomášek tiše plakal.

V Brně jsme našli azyl v krizovém centru pro matky s dětmi. První týdny byly peklo – sdílený pokoj s dalšími třemi ženami, žádné soukromí, neustálý strach z budoucnosti. Děti se bály usínat beze mě. Já se bála otevřít e-mail nebo telefon – co když mi píše Pavel? Co když mě najde?

Začala jsem hledat práci. Nikdo mě nechtěl – dvě malé děti, žádné hlídání, žádné zkušenosti mimo mateřskou. Nakonec jsem vzala místo uklízečky v nemocnici. Každé ráno jsem vstávala ve čtyři, abych stihla směnu a děti odvedla do školky. Byla jsem unavená k smrti, ale poprvé po letech jsem cítila svobodu.

Rodina mi nepomohla. Máma mi řekla: „To sis vybrala sama.“ Táta mi poslal pětistovku na jídlo a víc už se neozval. Byly Vánoce a my měli jen mandarinky a starý stromeček z azylu. Ale děti se smály – poprvé po dlouhé době.

Jednou večer přišla za mnou sousedka z azylu, Jana: „Nebojíš se, že tě najde?“ Přiznala jsem jí svůj strach. „Ale aspoň už nejsi jeho vězeň,“ řekla tiše.

Postupně jsme si našli malý byt v Líšni. Bylo to jen 1+1 s plesnivou koupelnou, ale byl náš. Děti začaly chodit do školy a já si našla práci v pekárně. Každý den jsem si připomínala babiččina slova – nesmím se nechat zlomit.

Pavel mi psal výhružné zprávy i omluvné dopisy. Soud nám dal zákaz styku na dva roky. Bylo to těžké – děti se ptaly na tátu, já jim neuměla odpovědět.

Nejtěžší bylo přežít samotu. Večer, když děti spaly a já seděla u okna s hrnkem čaje, přemýšlela jsem: Má to vůbec smysl? Proč musím všechno zvládnout sama? Proč mě rodina nechala být?

Jednou mi Anička přinesla obrázek – byla tam maminka s dětmi pod duhou. „To jsme my,“ řekla pyšně. V tu chvíli jsem věděla, že to všechno stálo za to.

Dnes už máme lepší byt a já pracuji jako prodavačka v knihkupectví. Děti jsou šťastné a já taky – aspoň většinou. Občas mě přepadne strach nebo smutek, ale už vím, že dokážu přežít všechno.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik žen má tu sílu odejít? Kolik z nás zůstává jen proto, že nemáme kam jít? Co byste udělali vy na mém místě?