Ztratila jsem se v roli matky. Až víra mi ukázala, kdo opravdu jsem.

„Mami, kde jsou moje ponožky?!“ křičel na mě Honzík z chodby, zatímco já se snažila dohlédnout na to, aby Anička nezapomněla svačinu a Petr si vzal klíče. V kuchyni voněla káva, kterou jsem si nikdy nestihla vypít teplou. Bylo ráno jako každé jiné – chaos, spěch, a já uprostřed toho všeho.

„Vždyť jsi je měl včera v koši na prádlo!“ odpověděla jsem Honzíkovi, ale on už mě neslyšel. Všichni byli v pohybu, jen já stála na místě. Když za nimi zaklaply dveře, rozhostilo se v bytě ticho. Sedla jsem si ke stolu a poprvé za dlouhou dobu jsem si uvědomila, jak moc mě to všechno vyčerpává.

Jmenuji se Jana Novotná a celý život jsem žila pro druhé. Vdala jsem se mladá za Karla, muže, kterého jsem milovala, ale který měl vždycky jasno v tom, co je jeho úkolem – vydělávat peníze a zajistit rodinu. Všechno ostatní bylo na mně. Děti, domácnost, starost o rodiče. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem přesvědčená, že tak to má být.

Jenže roky plynuly a já začala mít pocit, že se ztrácím. Když děti onemocněly, byla jsem u nich ve dne v noci. Když měl Karel špatný den v práci, vyslechla jsem ho a utěšovala. Když maminka potřebovala pomoct s nákupem nebo tatínek odvézt k lékaři, byla jsem tam. Ale kdo byl tam pro mě?

Jednoho večera, když už všichni spali, seděla jsem v obýváku a dívala se do tmy. V hlavě mi zněla slova: „Kdo vlastně jsi?“ Neuměla jsem odpovědět. Byla jsem matka, manželka, dcera… Ale kde byla Jana? Ta holka, která kdysi snila o tom, že bude učitelkou? Ta žena, která milovala zpěv a dlouhé procházky?

Začala jsem být podrážděná. Děti si toho všimly první. „Mami, proč jsi pořád smutná?“ ptala se mě Anička jednou večer. „Nejsem smutná,“ zalhala jsem jí. Ale byla to lež.

Karel si ničeho nevšiml. Nebo možná nechtěl vidět. „Vždyť máš všechno – zdravé děti, střechu nad hlavou,“ říkal mi často. Jenže já měla pocit, že nemám nic. Že žiju život někoho jiného.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Lenka. „Jani, pojď se mnou do kostela. Je tam taková klidná atmosféra, třeba ti to udělá dobře.“ Nechtěla jsem jít. Víra pro mě byla vždycky něco vzdáleného – něco pro babičky a staré lidi. Ale Lenka mě přemluvila.

Když jsme vstoupily do kostela svatého Jakuba na Starém Městě, ucítila jsem zvláštní klid. Sedla jsem si do lavice a poprvé po letech zavřela oči a nechala myšlenky plynout. Najednou mi po tváři stekla slza. A pak další.

„Pane Bože,“ šeptala jsem v duchu, „jestli mě slyšíš… Pomoz mi najít samu sebe.“

Od toho dne jsem začala chodit do kostela pravidelně. Ne kvůli Bohu samotnému – aspoň ze začátku ne – ale kvůli tomu tichu a klidu, který mi tam chyběl doma. Postupně jsem začala číst Bibli a nacházela v ní slova útěchy i povzbuzení.

Jednou večer přišel Karel domů dřív než obvykle. „Kde jsi byla?“ zeptal se podezřívavě.

„Byla jsem v kostele,“ odpověděla jsem upřímně.

„Ty? V kostele? Co tam hledáš?“

„Sama sebe,“ řekla jsem tiše.

Podíval se na mě nechápavě a jen mávl rukou: „To jsou ženský blbosti.“

Ale já věděla své.

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár řádků o tom, co cítím a co bych si přála. Zjistila jsem, že mám spoustu snů, které jsem pohřbila pod nánosem povinností.

Jednou přišla Anička s úkolem do školy: „Mami, máme napsat slohovku o tom, co bychom chtěli dělat v životě.“

„A co bys chtěla dělat ty?“ zeptala jsem se jí.

„Nevím… možná být jako ty,“ odpověděla.

Zamrazilo mě. Nechtěla jsem, aby moje dcera žila jen pro druhé a zapomněla na sebe.

Začala jsem chodit na zpěv do místního kulturního domu. Nejdřív jen tajně – bála jsem se posměchu nebo nepochopení doma. Ale když mě jednou slyšel zpívat Honzík, rozsvítily se mu oči: „Mami, ty zpíváš fakt hezky!“

Postupně si rodina zvykla na to, že mám své zájmy a potřeby. Nebylo to jednoduché – Karel byl dlouho odtažitý a děti nechápaly, proč už nejsem pořád jen k dispozici.

Jednou večer jsme seděli u stolu a já řekla: „Dneska půjdu na zkoušku sboru, večeři máte v lednici.“

Karel se zamračil: „A kdo nám udělá čaj?“

„Uvařte si ho sami,“ usmála jsem se poprvé po dlouhé době upřímně.

Dnes už vím, že víra není jen o chození do kostela nebo modlení se za druhé. Je to i o víře v sebe samu – že mám právo být šťastná a naplněná.

Někdy si říkám: Proč nám nikdo neřekl, že být matkou neznamená ztratit samu sebe? Kolik žen kolem nás žije jen pro druhé a zapomíná na své sny?

Co myslíte vy? Máte odvahu hledat sama sebe i přes očekávání okolí?