Pronajali jsme dům bratrovi mého muže: Jak nás vlastní rodina málem zničila

„Tohle už dál nejde, Honzo! Už půl roku nám neplatí nájem a ty pořád říkáš, že je to rodina!“ křičela jsem na manžela, zatímco jsem zoufale svírala v ruce složenky. V kuchyni to vonělo po guláši, ale atmosféra byla hustá jako mlha nad Vltavou. Honza se na mě díval s provinilým výrazem, který jsem znala až moc dobře. „Martino, prosím tě, je to přece můj bratr. Vždycky jsme si pomáhali…“ začal tiše, ale já už neměla sílu poslouchat další výmluvy.

Všechno začalo před dvěma lety. Měli jsme malý domek po Honzových rodičích v Kladně. Byli jsme rozhodnutí ho pronajmout, abychom si trochu přilepšili k hypotéce. Když přišel Honzův bratr Petr s tím, že se s manželkou rozvádí a nemá kam jít, bylo jasné, že mu pomůžeme. „Jsme rodina,“ řekl Honza tehdy rozhodně a já souhlasila. Petr byl vždycky trochu nešika, ale měl dobré srdce. Nebo jsem si to aspoň myslela.

První měsíc byl v pořádku. Petr nám poslal nájem včas a dokonce nám přinesl domácí koláč od své dcery. Jenže pak přišly první omluvy. „Promiňte, teď mám těžké období, příští měsíc to doženu.“ Pak další měsíc: „Dostal jsem výpověď, ale už mám něco rozjednaného.“ A tak to šlo dál. Každý měsíc nové sliby, nové výmluvy.

Začali jsme se s Honzou hádat čím dál častěji. Já jsem byla ta zlá, která tlačí na peníze a nechápe rodinné problémy. On byl ten hodný bratr, který věří v dobro lidí. Jenže složenky nečekají a hypotéka se sama nezaplatí.

Jednou večer jsem seděla u stolu a počítala poslední peníze na účtu. Do očí se mi draly slzy. Najednou mi zavolala moje máma: „Marti, slyšela jsem, že Petr zase nebyl schopný zaplatit. Proč mu to pořád tolerujete?“ A já nevěděla, co odpovědět. Byla jsem rozpolcená mezi loajalitou k manželovi a zdravým rozumem.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde. „Honzo, musíme to řešit. Jestli Petr nezaplatí do konce měsíce, dáme mu výpověď.“ Honza se na mě podíval jako bych ho zradila. „To nemyslíš vážně! Vždyť je to můj bratr!“

Ale já už nemohla ustupovat. Doma byla dusná atmosféra, děti se ptaly, proč se pořád hádáme. A Petr? Ten si žil svůj život. Občas nám poslal SMSku s omluvou, ale jinak se nám vyhýbal.

Jednoho večera jsem se rozhodla jet za Petrem osobně. Zazvonila jsem u dveří našeho domu – jeho domu – a otevřela mi jeho nová přítelkyně Jana. Byla překvapená, že mě vidí. „Petr je v hospodě,“ řekla bez zájmu a zavřela mi dveře před nosem.

V tu chvíli mi došlo, že jsme pro Petra jen možností, jak přežít bez starostí. Nešlo o rodinu ani o vděčnost. Jen o pohodlí.

Když jsem to řekla Honzovi, byl zničený. „Možná máš pravdu,“ přiznal tiše. Ale stejně ho to bolelo.

Nakonec jsme museli udělat to nejhorší – poslat Petrovi oficiální výpověď z nájmu. Reakce byla rychlá a krutá: „Tohle si od vás nezasloužím! Rodina by si měla pomáhat! Už vás nechci nikdy vidět!“

Od té doby s námi Petr nemluví. Rodinné oslavy jsou rozdělené na dva tábory – jedni stojí za námi, druzí za Petrem. Honza je smutný a já mám pocit viny, i když vím, že jsme udělali správnou věc.

Někdy v noci ležím vzhůru a přemýšlím: Stojí opravdu rodina za tohle všechno? Má cenu obětovat vlastní klid pro někoho, kdo si toho neváží? Co byste udělali vy na mém místě?