„Ty přece celý den nic neděláš!“ – Můj boj za pochopení a respekt na mateřské dovolené

„Petro, vždyť ty celý den nic neděláš! Já přijdu z práce unavený a ty si tady jen hraješ s malým.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Stála jsem v kuchyni, ruce od mrkve, vlasy rozcuchané, tričko potřísněné kaší. Malý Matýsek zrovna brečel v ložnici, protože mu rostou zuby. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen polkla slzy a tiše odpověděla: „Zkus si to někdy vyměnit.“

Tomáš se na mě podíval s úsměškem, který mě rozčiloval ještě víc. „Ale Petro, vždyť já chodím do práce, vydělávám peníze. Ty máš teď volno.“ Volno? To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho potom, co odešel do obýváku. Volno znamená čas na odpočinek, na koníčky, na kamarádky. Já ale už tři dny neměla čas si ani umýt vlasy. Každý den byl stejný: vstát v pět ráno, nakojit, přebalit, uvařit kaši, utěšit pláč, uklidit hračky, vyprat pleny, vyžehlit bodýčka. A když Matýsek konečně usnul, padla jsem vyčerpáním na gauč a usnula taky.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat frustraci a pocit neviditelnosti. Psala jsem o tom, jak mi chybí dospělá konverzace, jak se bojím, že už nikdy nebudu zajímavá žena, ale jen „Matýskova máma“. Psala jsem o tom, jak mě bolí záda z nošení kočárku do třetího patra bez výtahu a jak se mi stýská po práci v knihovně, kde jsem byla někdo.

Jednoho večera jsem už nevydržela a vybuchla. „Tomáši, myslíš si, že tady celý den nic nedělám? Že je to dovolená? Víš vůbec, jaké to je být celý den s dítětem? Nemít chvíli klidu? Nikdo mě nepochválí, nikdo mi nedá výplatu. Jen slyším, co všechno nestíhám.“ Tomáš se zarazil. „To přeháníš,“ řekl tiše. „Nepřeháním! Zkus si to! Jeden jediný den!“

A tak jsme se domluvili. V sobotu ráno jsem mu předala Matýska i s instrukcemi a odešla na dvě hodiny ven – poprvé za půl roku sama. Procházela jsem se po parku a měla slzy v očích. Ne proto, že bych byla šťastná, ale protože jsem měla výčitky svědomí. Co když to Tomáš nezvládne? Co když bude Matýsek moc plakat?

Když jsem se vrátila domů, našla jsem Tomáše sedět na podlaze uprostřed rozházených hraček. Matýsek brečel a Tomáš vypadal zoufalejší než já kdy předtím. „Jak to děláš každý den?“ zeptal se tiše. „Já už nemůžu.“

V tu chvíli jsem cítila směs zadostiučinění i lítosti. „Takhle nějak,“ odpověděla jsem. „A teď si představ, že to trvá týdny a měsíce.“ Tomáš mě objal a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Promiň. Nevěděl jsem.“

Od té doby se něco změnilo. Začal mi víc pomáhat – nejen s Matýskem, ale i s domácností. Přestal brát moji práci jako samozřejmost. Ale přiznávám, že jizva z jeho slov ve mně zůstala.

Nejhorší byly večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela: Kde se stala chyba? Proč je v Česku pořád běžné myslet si, že mateřská je dovolená? Proč se ženy bojí říct si o pomoc nebo uznání? Když jsem o tom mluvila s kamarádkami na hřišti, všechny přikyvovaly. „Můj taky říká, že mám pohodu,“ smála se Jana hořce. „A já bych dala cokoliv za den v kanceláři.“

Začala jsem hledat podporu jinde – ve facebookových skupinách pro maminky, v diskuzích na internetu. Zjistila jsem, že nejsem sama. Že spousta žen cítí totéž: osamělost, frustraci, pocit neviditelnosti. Ale taky sílu a hrdost na to, co zvládáme každý den.

Jednou večer přišel Tomáš domů dřív a přinesl mi kytici tulipánů. „Děkuju,“ řekl jen tak mezi dveřmi. „Za všechno.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem měla pocit, že mě někdo vidí.

Dnes už je Matýsek větší a já se pomalu vracím do práce. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit – být doma s dítětem a slyšet: „Ty nic neděláš.“

Možná bychom měli častěji mluvit o tom, jak těžké je být mámou na mateřské. Možná bychom měli víc děkovat a méně soudit.

Co myslíte vy? Zažily jste něco podobného? Proč je pořád tak těžké získat respekt za práci doma?