„Stačí mi jeden vnuk!“ – Jak slova mé tchyně málem rozbila naši rodinu

„Stačí mi jeden vnuk!“ vyštěkla na mě paní Novotná, když jsem jí opatrně oznámila, že čekáme s Petrem druhé dítě. Stála jsem v její kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Ale mami, vždyť je to přece radost,“ snažil se Petr situaci zachránit, ale jeho matka jen mávla rukou. „Radost? Jedno dítě stačí. Víc už nezvládnu.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, bříško už bylo vidět a já se těšila, že tentokrát bude všechno lepší než poprvé. Jenže místo radosti přišla ledová sprcha. V hlavě mi zněla její slova jako ozvěna: Stačí mi jeden vnuk…

Cestou domů jsem mlčela. Petr se snažil něco říct, ale já jen zírala z okna auta na šedé paneláky v Modřanech. „To nemyslela vážně,“ začal opatrně. „Ona je prostě taková…“

„Ne, Petře,“ přerušila jsem ho. „Ona to myslela naprosto vážně.“

Doma jsem se rozplakala. Malý Honzík si hrál s autíčky a já si uvědomila, že i když mám milujícího manžela a zdravého syna, něco v naší rodině není v pořádku. Tchyně mi nikdy nedala najevo, že bych byla dost dobrá pro jejího syna. Když jsme se s Petrem brali, říkala, že je ještě mladý a měl by si najít někoho lepšího. Když se narodil Honzík, byla u nás každý den, všechno kontrolovala a kritizovala.

Ale teď? Teď mi dala jasně najevo, že druhé dítě je chyba.

Začala jsem se uzavírat do sebe. S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. On chtěl, abych to neřešila, ale já nemohla zapomenout na tu bolestnou větu. Když jsem mu řekla, že už k jeho matce nechci jezdit, rozčílil se: „To myslíš vážně? Je to moje máma!“

„A já jsem tvoje žena! A čekám tvoje dítě!“ vykřikla jsem zoufale.

Ticho. Jen Honzík v dětském pokoji zpíval písničku z pohádky.

Začala jsem mít strach z každého dalšího setkání s tchyní. Když jsme přijeli na nedělní oběd, ignorovala mě. Mluvila jen s Petrem a Honzíkem. O mém těhotenství nepadlo ani slovo. Cítila jsem se neviditelná.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a psala si s kamarádkou Lenkou. „Proč je taková?“ ptala jsem se jí zoufale. Lenka napsala: „Možná žárlí. Nebo má strach, že přijde o tvého muže.“

Začala jsem přemýšlet o své vlastní mámě. Ta by pro mě udělala první poslední. Vždycky mě podporovala a těšila se na každé vnouče. Proč to u Novotných nejde?

Napětí doma houstlo. Petr byl podrážděný, já unavená a Honzík začal být zlobivý. Jednoho večera přišla hádka, která všechno změnila.

„Já už to nevydržím!“ křičela jsem na Petra. „Tvoje máma mě nenávidí! A ty ji pořád bráníš!“

Petr mlčel dlouho, až nakonec řekl: „Víš co? Tak tam prostě nebudeme jezdit.“

Bylo to zvláštní vítězství. Ale místo úlevy přišel smutek.

Když se narodila Anička, Petr zavolal své matce až po dvou dnech. Přijela s kyticí růží a tvářila se, jako by se nic nestalo. „Tak ukaž tu malou,“ řekla chladně.

Podala jsem jí Aničku do náruče a sledovala její výraz. Najednou se jí zaleskly oči slzami. „Já… já nevím, co říct,“ zašeptala.

Petr ji objal a já poprvé viděla jeho matku slabou a nejistou.

Po pár týdnech jsme si sedli všichni ke stolu. Tchyně najednou začala mluvit o svém dětství – o tom, jak byla jedináček a jak se bála, že nebude dost dobrá matka ani babička pro víc dětí.

„Možná jsem byla tvrdá,“ řekla tiše. „Ale bála jsem se… že vás ztratím.“

Najednou mi došlo, že za jejími slovy byla bolest a strach, ne nenávist.

Dnes už je všechno jinak. Ale ta věta – Stačí mi jeden vnuk – ve mně zůstane navždy.

Někdy si říkám: Proč si v rodinách tolik ubližujeme? Proč neumíme říct to nejdůležitější – mám tě ráda? Co byste udělali vy na mém místě?