Dala jsem dům dceři, protože jsem věřila v rodinnou soudržnost. Teď mě prosí, abych se odstěhovala.

„Mami, prosím tě, už to takhle dál nejde. Potřebujeme s Petrem víc prostoru. Myslíš, že bys mohla najít něco vlastního?“

Ta slova mi znějí v hlavě jako ozvěna, která se neustále vrací. Stojím v kuchyni našeho domu v Berouně, kde jsem strávila třicet let života. Dům, který jsem před dvěma lety přepsala na svou jedinou dceru Evu. Dům, ve kterém jsem doufala dožít v klidu a obklopená rodinou. A teď tu stojím, s hrnkem studeného čaje v ruce, a cítím, jak se mi podlamují kolena.

„Evo, vždyť jsme se tak domluvily… Vždyť jsi říkala, že tu pro mě budeš. Že tu budeme spolu…“ šeptám a snažím se zadržet slzy.

Eva se na mě dívá s výrazem, který nepoznávám. Její oči jsou tvrdé, rty sevřené do úzké linky. „Mami, já vím, co jsem říkala. Ale situace se změnila. Petr má práci z domova, děti potřebují vlastní pokoj. A ty… ty bys byla šťastnější někde jinde. Tady už nejsi šťastná.“

Jak to může vědět? Jak může rozhodovat o mém štěstí? Vždyť já jsem tu doma! Každý kout toho domu nese můj otisk – od starých záclon v obýváku po jabloň na zahradě, kterou jsme s Evou zasadily, když jí bylo osm.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem podepisovala převod domu na Evu. Byla jsem pyšná. Byla jsem přesvědčená, že dělám správnou věc. „Mami, neboj se, nikdy tě neopustím,“ říkala tehdy Eva a objímala mě kolem ramen. Věřila jsem jí každé slovo.

Teď sedím sama v kuchyni a slyším za dveřmi smích svých vnoučat. Jsou to moje děti stejně jako její. Ale najednou mám pocit, že už sem nepatřím.

Petr mě nikdy neměl rád. Vždycky byl odtažitý, nikdy mi neřekl „mami“, i když jsem se snažila být mu oporou. Když Eva přišla s tím, že by bylo nejlepší přepsat dům na ni kvůli hypotéce a dětem, Petr byl první, kdo to navrhl. „Aspoň bude všechno jednodušší,“ říkal tehdy.

Moje kamarádka Jarka mi už tehdy říkala: „Jano, nedělej to. Dům je jistota. Nikdy nevíš, co se může stát.“ Smála jsem se tomu a říkala si, že rodina je přece víc než majetek.

Teď si připadám jako cizinec ve vlastním domě. Eva mi začala vyčítat maličkosti – že nechávám nádobí ve dřezu, že zapomínám zhasínat světla, že si povídám s dětmi moc nahlas. Najednou je všechno špatně.

Jednou večer slyším za dveřmi jejich ložnice hádku:

„Petr, já to takhle dál nezvládnu! Máma je pořád doma, nemáme žádné soukromí! Já vím, že mi pomáhá s dětmi, ale… prostě už to nejde!“

„Tak jí řekni pravdu,“ odpovídá Petr chladně. „Je to teď náš dům.“

Ta slova mě bodnou do srdce jako nůž. Jejich dům… Už ne můj.

Začínám hledat podnájem na internetu. Důchod mám malý, většina peněz padne na léky a jídlo. Najít něco v Berouně je nemožné – všechno je drahé nebo v hrozném stavu. Volám Jarce a brečím jí do telefonu:

„Jarko, já už nevím co dělat. Kam mám jít? Vždyť já už nic nemám…“

Jarka mě uklidňuje: „Jano, přijď ke mně na pár dní. Něco vymyslíme.“

Ale já nechci být nikomu na obtíž. Celý život jsem byla samostatná – pracovala jsem jako zdravotní sestra ve špitále, starala se o Evu sama po tom, co nás její otec opustil kvůli jiné ženě. Všechno jsem zvládla sama – a teď mám skončit někde na gauči u kamarádky?

Jednoho dne přijde Eva za mnou do pokoje:

„Mami… promiň mi to. Já vím, že je to těžké. Ale my už to fakt nezvládáme. Prosím tě… zkus si najít něco do konce měsíce.“

Dívám se na ni a vidím v jejích očích slzy – ale taky úlevu. Jako by ze sebe shodila těžké břemeno.

Začnu balit věci do krabic – fotky z dovolených, staré dopisy od Evy z tábora, svetr po mamince… Každá věc je pro mě vzpomínka na život, který už není můj.

Když odcházím z domu naposledy, otočím se a vidím Evu stát ve dveřích s dětmi za zády. Má v očích strach i smutek – ale ani jeden z nás už nedokáže udělat krok zpátky.

Sedím teď u Jarky v paneláku na sídlišti a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Proč je dnes rodina tak křehká? A co vlastně znamená domov?

Možná mi někdo z vás poradí… Udělala jsem chybu já? Nebo je dnešní svět prostě jiný?