Proč už babička nechodí? Příběh o tichu, které bolí až do morku kostí

„Mami, kdy přijde babička?“ ozvalo se dnes ráno už potřetí. Malá Anička seděla u stolu s rozcuchanými vlásky a v ruce svírala hrníček s kakaem. Její bráška Tomášek si mezitím kreslil na papír obrázek domečku – ten samý, ve kterém bydlí moje tchyně, paní Marie. Jen pár ulic od nás. A přesto je to, jako by žila na druhém konci světa.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít odpověď, která by byla pravdivá a zároveň by je nebolela. „Babička má teď hodně práce,“ řekla jsem tiše. Ale i mně samotné ta slova zněla prázdně. Děti se na mě podívaly s důvěrou, která mě pálila u srdce. Věděla jsem, že jim lžu.

Před půl rokem bylo všechno jinak. Každou neděli jsme chodili k Marii na oběd – svíčková, domácí knedlíky, povídání u stolu. Děti ji milovaly. A já jsem si myslela, že jsme rodina. Jenže pak přišla ta hádka. Všechno začalo tak nevinně – chtěla jsem dětem koupit nové zimní bundy, ale Marie trvala na tom, že ty staré jsou ještě dobré. „Za nás se věci nevyhazovaly jen tak,“ řekla tehdy ostře. Já jsem jí odsekla, že dnes je jiná doba a že chci pro děti to nejlepší. Slova se začala řezat jako nože.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Marie přestala volat, přestala chodit. Nejprve jsem si myslela, že ji to přejde. Ale týdny plynuly a ticho mezi námi houstlo. Manžel Petr se snažil situaci zlehčovat: „To je jen období, máma se ozve.“ Ale já jsem věděla, že to není jen tak.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a slyšela jsem Petra telefonovat s matkou za zavřenými dveřmi. „Mami, prosím tě… Anička i Tomášek se na tebe pořád ptají… Nechceš přijít aspoň na kafe?“ Jeho hlas byl tichý a prosebný. Pak následovalo dlouhé ticho a nakonec jen: „Dobře, rozumím.“ Když vyšel ven, měl v očích smutek, který jsem u něj nikdy neviděla.

Začala jsem si vyčítat každé slovo z té hádky. Možná jsem měla být trpělivější? Měla jsem ustoupit? Nebo jsem měla stát za svým? Každý den jsem si přehrávala tu scénu znovu a znovu.

Jednou jsem potkala Marii v obchodě. Stála u regálu s pečivem a vypadala unaveněji než dřív. Naše pohledy se setkaly a já jsem cítila, jak mi buší srdce až v krku. „Dobrý den,“ řekla jsem tiše. Jen kývla hlavou a rychle odešla pryč.

Doma mě děti dál bombardovaly otázkami. „Mami, babička nás už nemá ráda?“ Anička měla v očích slzy. Tomášek mlčel, ale bylo vidět, jak ho to trápí. Snažila jsem se jim vysvětlit, že někdy se dospělí pohádají, ale že to neznamená, že se přestanou mít rádi. Ale sama jsem tomu už skoro nevěřila.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív z práce. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. „Ivano,“ začal opatrně, „máma říkala, že jí chybí děti… ale že má pocit, že už do naší rodiny nepatří.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Vždyť ona byla součástí našeho života! Jak jsme to mohli dopustit? Chtěla jsem jí zavolat, napsat zprávu… ale nevěděla jsem co říct.

Večer jsem seděla u dětských postýlek a pozorovala spící děti. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno může ticho vyrůst mezi lidmi jako vysoká zeď. Jak málo stačí k tomu, aby se někdo cítil odstrčený.

Další týden přišla Anička ze školky s obrázkem – nakreslila babičku Marii s velkým srdcem na tričku. „To je pro babičku,“ řekla mi vážně. V tu chvíli mi došlo, že musím něco udělat.

Druhý den jsem vzala děti za ruku a vyrazili jsme k Marii domů. Srdce mi bušilo až v krku. Zazvonila jsem a čekala. Dveře se otevřely jen na škvírku.

„Dobrý den… Marie… děti vás chtějí vidět,“ řekla jsem nejistě.

Marie stála ve dveřích a dívala se na nás dlouho beze slova. Pak se jí zaleskly oči slzami a pustila nás dovnitř.

Děti ji okamžitě objaly kolem pasu a ona je pevně sevřela v náručí. Já jsem stála opodál a nevěděla, co říct.

„Ivano… já… promiň,“ zašeptala Marie nakonec.

„To já bych měla prosit o odpuštění,“ odpověděla jsem tiše.

Seděli jsme pak všichni spolu v obýváku a poprvé po dlouhé době bylo ticho jiné – klidné a smířlivé.

Doma večer jsem dlouho přemýšlela nad tím, jak snadno může člověk přijít o někoho blízkého kvůli hloupé hrdosti nebo nevyřčeným slovům.

Možná bychom měli častěji říkat těm, které máme rádi, co pro nás znamenají… Než bude pozdě.

Co myslíte vy? Má smysl bojovat o rodinu i přes bolest a nedorozumění? Nebo je někdy lepší nechat věci být?