„Mami, dali jsme ti peníze: proč děti nebyly nakrmené?“ – Odhalení, které roztrhalo naši rodinu

„Mami, proč jsme dneska zase měli jen suchý chleba?“ ozvalo se z dětského pokoje, když jsem se vrátila z práce. Zastavila jsem se ve dveřích, s taškou plnou nákupů v jedné ruce a srdcem sevřeným úzkostí v druhé. Moje dcera Anička seděla na posteli a její oči byly plné otázek. Vedle ní stál její mladší bratr Tomášek, který si tiše žmoulal rukáv svetru.

„Ale babička říkala, že nemáme být rozmazlení,“ dodala Anička a sklopila hlavu. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Vždyť jsme s manželem Martinem dali mojí mámě peníze na jídlo pro děti! Každý týden jí posíláme část výplaty, aby se postarala o Aničku a Tomáška, když jsme oba v práci. Věřila jsem jí. Byla to přece moje máma.

Večer jsem seděla v kuchyni a čekala, až se máma vrátí z procházky. Hlavou mi vířily myšlenky: Možná jsem něco přehlédla? Možná děti přehánějí? Ale když jsem otevřela lednici a viděla jen pár vajec a starý jogurt, začala jsem mít strach.

Když máma přišla, snažila jsem se být klidná. „Mami, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

„Co se děje, Jitko?“ odpověděla a unaveně si sedla ke stolu.

„Dáváme ti s Martinem každý týden peníze na jídlo pro děti. Proč mi Anička říká, že mají pořád jen suchý chleba?“

Máma se na mě podívala, jako by ji někdo uhodil. „To není pravda! Děti si vymýšlejí. Vždyť víš, jak jsou rozmazlené.“

„Mami, prosím tě…“ hlas se mi zlomil. „Já ti věřím, ale něco tady nesedí.“

Následující dny jsem začala být pozornější. Ptala jsem se dětí na každý detail jejich dne. Zjistila jsem, že obědy často vynechávají a svačiny dostávají jen výjimečně. Když jsem se zeptala sousedky paní Novotné, která občas hlídá děti na hřišti, potvrdila mi, že je často vidí hladové.

Jednoho večera jsem našla v mámině kabelce účtenky z drogérie a tabákového obchodu. Peníze, které měly být na jídlo pro děti, mizely bůhvíkam. Srdce mi bušilo až v krku. Máma měla vždycky sklony k utrácení, ale nikdy by mě nenapadlo, že by to šlo až tak daleko.

Když jsem jí to ukázala, rozplakala se. „Jitko, já… já už to nezvládám. Cítím se sama. Ty peníze mi pomáhají přežít den…“

„Ale mami! To jsou peníze na jídlo pro tvoje vnoučata! Jak jsi mohla?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Máma mlčela. V tu chvíli mezi námi vyrostla zeď, kterou nešlo jen tak překročit.

Martin byl vzteklý: „Tohle už dál nejde! Děti musí být v bezpečí a mít co jíst.“ Navrhl, abychom hledali jinou chůvu nebo dali děti do školní družiny. Já ale cítila bolest z toho, že musím vlastní matku odstavit od rodiny.

Další dny byly plné hádek a ticha. Máma mě prosila o odpuštění: „Jitko, já už nemám nikoho jiného než vás.“ Ale já už jí nedokázala věřit.

Jednoho rána přišla Anička za mnou do koupelny: „Mami, babička je smutná. Nechceš jí odpustit?“ Podívala jsem se do zrcadla a viděla v něm ženu zlomenou mezi dvěma generacemi – dcerou a matkou.

Nakonec jsme s Martinem rozhodli: děti půjdou do družiny a mámě budeme pomáhat jinak – ale už ne penězi na ruku. Bylo to těžké rozhodnutí. Máma mě přestala navštěvovat a naše vztahy ochladly na minimum.

Někdy večer sedím v kuchyni sama a přemýšlím: Udělala jsem správně? Mohla jsem mámě víc pomoct? Nebo jsem měla chránit děti za každou cenu?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec někdy znovu získat důvěra v rodině po takovém zklamání?