Porodní bolest, zrada a nový začátek: Když mě můj manžel Tomáš zklamal v nejdůležitější chvíli

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Vždyť jsi to chtěla, tak teď nebreč!“ Tomášův hlas se rozléhal porodním sálem jako ledová sprcha. Ležela jsem na porodním stole, zpocená bolestí, slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi duněla jeho slova. Místo podpory a pochopení jsem cítila jen stud a ponížení. Sestřička se na mě soucitně podívala, ale nic neřekla. Všichni byli zaneprázdnění, jen Tomáš měl čas mě soudit.

Nikdy nezapomenu na ten okamžik. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství, unavená, vystrašená a zároveň plná očekávání. S Tomášem jsme spolu byli osm let, vzali jsme se po třech letech známosti. Vždycky byl trochu tvrdohlavý, ale věřila jsem, že až přijde náš syn na svět, všechno se změní. Že budeme rodina, která drží při sobě.

Porod začal v noci. Praskla mi voda a já s třesoucíma rukama budila Tomáše: „Tomáši, je to tady!“ On jen zabručel: „To je brzo, ne?“ a otočil se na druhý bok. Musela jsem ho přemlouvat, aby vstal a odvezl mě do porodnice v Motole. Cestou mlčel, díval se z okna a já cítila, jak mezi námi roste napětí.

V porodnici mi dali monitor a čekali jsme na kontrakce. Tomáš seděl na židli s mobilem v ruce a občas si povzdechl: „To bude ještě dlouhý.“ Když přišly první silné bolesti, chytila jsem ho za ruku. „Prosím tě, nebuď hysterická,“ sykl tiše. Sestřička mi nabídla epidurál, ale Tomáš se ušklíbl: „To už fakt nic nevydržíš?“

V tu chvíli jsem si připadala jako největší slaboch na světě. Všichni kolem mě rodili děti, jen já to nezvládám? Snažila jsem se být silná, ale bolest byla nesnesitelná. Když jsem začala křičet, Tomáš se rozčilil: „Lucie, děláš ze sebe chudinku! Ostatní to zvládají bez takového cirkusu.“

Cítila jsem se sama. Moje máma mi vždycky říkala, že porod je největší zkouška ženy – ale nikdo mě nepřipravil na to, že tou největší bolestí nebude tělo, ale srdce. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Tomáš není ten muž, kterého jsem si brala.

Když se malý Matěj konečně narodil, byla jsem vyčerpaná. Sestřička mi ho položila na hruď a já brečela štěstím i úlevou. Tomáš stál opodál a díval se na hodinky. „Tak už to máš za sebou,“ řekl suše. Čekala jsem objetí nebo alespoň úsměv – místo toho odešel telefonovat na chodbu.

První dny v porodnici byly pro mě peklem. Ostatní maminky dostávaly květiny a návštěvy, jejich muži je hladili po vlasech a nosili jim čokoládu. Tomáš přišel jednou za den, sedl si ke stolu a stěžoval si na práci: „Šéf je debil, všechno je na mně.“ Když jsem mu řekla, že mám strach z návratu domů, jen mávl rukou: „Přeháníš.“

Po návratu domů to bylo ještě horší. Matěj plakal celé noci a já byla na všechno sama. Tomáš chodil pozdě z práce a když už byl doma, seděl u televize nebo hrál hry na počítači. Když jsem ho poprosila o pomoc s koupáním nebo přebalováním, odsekl: „To je ženská práce.“

Jednou v noci jsem už nevydržela a rozplakala se: „Tomáši, proč jsi takový? Proč mi nepomůžeš?“ On jen pokrčil rameny: „Chtěla jsi dítě, tak se starej.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Připadala jsem si k ničemu – špatná matka, špatná manželka. Moje kamarádky mi psaly zprávy plné podpory, ale já jim lhala do očí: „Všechno je skvělé.“ Ve skutečnosti jsem byla zlomená.

Jednoho dne přišla moje maminka na návštěvu. Viděla můj stav a bez váhání řekla: „Lucie, takhle to dál nejde. Musíš myslet i na sebe.“ Poprvé jsem si dovolila přiznat pravdu – že nejsem šťastná.

Začala jsem chodit k psycholožce. Pomohla mi pochopit, že za Tomášovo chování nenesu odpovědnost já. Že mám právo chtít respekt a lásku. Po několika měsících jsem našla odvahu a Tomášovi řekla: „Chci rozvod.“ Nevěřil vlastním uším: „To myslíš vážně? Kvůli jednomu dítěti?“ Ale já už byla rozhodnutá.

Dnes je Matějovi rok a půl. Jsem sama s dítětem, ale poprvé po dlouhé době cítím klid. Mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují – maminku, kamarádky i nové známé z mateřského centra. Naučila jsem se věřit sama sobě.

Někdy si večer lehnu vedle Matěje a přemýšlím: Proč jsou někteří lidé nejkrutější právě tehdy, když je nejvíc potřebujeme? A jak dlouho trvá najít odvahu říct dost?