Moje dítě se za mě stydí, protože nemám peníze – jsem ještě pořád máma?

„Mami, prosím tě, nemohla bys letos na Zuzančiny narozeniny přijít jen na chvilku? A… neber s sebou žádný dárek. Však víš, že to není potřeba.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Seděla jsem u kuchyňského stolu v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě a dívala se na šálek čaje, který už dávno vystydl. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Jsem Marie. Celý život jsem učila děti na základní škole v Nuslích. Nikdy jsme s manželem neměli moc peněz, ale vždycky jsme se snažili žít poctivě a dát Zuzce všechno, co jsme mohli. Teď jsem už několik let vdova a žiju z důchodu, který sotva stačí na nájem a léky. Ale nikdy mě nenapadlo, že přijde den, kdy se za mě moje vlastní dcera bude stydět.

Zuzka si vzala Petra. Jeho rodina má velký dům v Modřanech, jezdí na dovolené do Alp a jejich děti mají všechno, na co si vzpomenou. Když jsem byla pozvaná na jejich rodinné oslavy, vždycky jsem cítila, jak mezi nimi nezapadám. Jeho maminka, paní Novotná, mi jednou mezi řečí řekla: „Vy jste učitelka? To je krásné povolání… ale asi moc nevynáší, že?“ Usmála se na mě tím svým úsměvem, který říká víc než tisíc slov.

Letos má moje vnučka Zuzanka osm let. Chtěla jsem jí koupit krásnou panenku, kterou jsem viděla ve výloze hračkářství v centru. Ale když jsem zjistila, kolik stojí, musela jsem si přiznat pravdu – nemůžu si to dovolit. Místo toho jsem jí upletla šálu s jejím jménem. Věřila jsem, že ji potěší něco od srdce.

Když jsem šálu předávala Zuzce před domem, podívala se na mě a rychle ji schovala do tašky. „Děkuju, mami,“ řekla tiše a rozhlédla se kolem sebe, jestli nás někdo nevidí. Bylo mi jasné, že nechce, aby její tchyně nebo Petr viděli ten jednoduchý dárek.

Večer mi volala: „Mami, já vím, že se snažíš… Ale prosím tě příště už nic nepleť. Děti dostávají jiné dárky a… prostě to není ono.“

Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela: Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem ji vychovala sama, učila ji číst i psát, byla jsem u ní, když měla horečku nebo když ji poprvé zklamal kamarád. Teď mám pocit, že všechny ty roky nic neznamenají.

Jednou večer jsem šla vyhodit odpadky a potkala sousedku paní Křížovou. „Maruško, ty jsi dneska nějaká smutná,“ řekla a pohladila mě po ruce. Rozbrečela jsem se jí tam mezi popelnicemi. Vyslechla mě a pak řekla: „Víš co? Ty jsi dobrá máma. To oni zapomněli, co je v životě důležité.“

Ale jak to mám vysvětlit Zuzce? Jak jí mám říct, že láska není o penězích? Že bych jí dala celý svět, kdybych mohla? Že mě bolí vidět ji odcházet dál a dál jen proto, že nemám na drahé dárky?

Při další návštěvě u nich doma jsem seděla v rohu obýváku a pozorovala Zuzanku s novým tabletem – dárek od Novotných. Ani se na mě nepodívala. Petr se bavil s rodiči o nové kuchyni a Zuzka mi jen krátce kývla hlavou.

Po oslavě jsem šla domů pěšky přes půl Prahy. Cestou jsem si vzpomněla na všechny ty roky – na první den ve škole, na společné pečení cukroví i na to, jak jsme spolu plakaly u pohádky Tři oříšky pro Popelku. A teď? Jsem pro ně jen chudá příbuzná.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala Zuzce dopis:

„Milá Zuzko,

vím, že ti nemůžu dát tolik jako ostatní. Ale dala jsem ti všechno, co jsem měla – svůj čas, lásku a péči. Možná nejsou moje dárky drahé, ale jsou od srdce. Doufám, že jednou pochopíš, že být mámou není o penězích.“

Dopis jsem nikdy neposlala.

Dny plynuly a já se snažila najít smysl ve svém životě bez rodiny. Chodila jsem krmit holuby do parku a povídala si s ostatními seniorkami o tom, jaké to bylo dřív. Jedna z nich mi řekla: „Moje dcera mi taky nevolá. Ale víš co? My jsme pořád jejich mámy.“

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to Zuzka. „Mami… můžu přijít?“ Její hlas zněl jinak – unaveně a smutně.

Když přišla, sedly jsme si ke stolu. Mlčely jsme dlouho.

„Mami… promiň mi to všechno,“ zašeptala najednou. „Já… já nevím proč… prostě jsem chtěla zapadnout mezi Petrovu rodinu. Ale teď vidím… že mi chybíš.“

Objala mě a já cítila slzy na tváři.

Možná nikdy nebudu mít peníze na drahé dárky. Ale mám něco jiného – lásku ke své dceři.

A tak se ptám: Opravdu nám chudoba bere právo být rodičem? Nebo je to právě láska a obětavost, co z nás dělá skutečné mámy?