Na zájezdu do Českého Krumlova jsem znovu objevila chuť žít. Nečekaně jsem tam potkala muže, který mi připomněl, že nikdy není pozdě začít znovu.

„To snad nemyslíš vážně, mami! Ty chceš jet na zájezd s bandou důchodců?“ vyhrkla moje dcera Lenka, když jsem jí oznámila, že si balím kufr. Stála v kuchyni s rukama v bok a v očích jí hořela směs starosti a nepochopení. „A proč ne?“ odsekla jsem možná až příliš prudce. „Vždyť už roky nikam nejezdím. Chci si trochu užít, než mi zdraví dovolí.“

Pravda byla, že mě samota dusila. Od smrti mého muže Karla uběhlo už šest let, ale bolest zůstávala. Dny se slévaly v jeden dlouhý šedý pruh, kde jediným rozptýlením byly návštěvy vnoučat a občasné kafíčko se sousedkou. Když jsem zahlédla leták na zájezd do Českého Krumlova, něco ve mně se pohnulo. Možná to byla touha po změně, možná jen útěk před prázdnotou.

Autobus byl plný známých tváří z našeho sídliště – paní Novotná, která vždycky všechno ví nejlíp, pan Vávra, věčně nespokojený s jídlem, a také Jitka, se kterou jsme si občas povídaly na lavičce před domem. Nikdo z nich mě ale nikdy nezajímal víc než povrchně. Všichni jsme byli spojeni stejným osudem – stáří a vzpomínkami.

Cesta ubíhala pomalu. Poslouchala jsem monotónní hlas průvodkyně a dívala se z okna na krajinu. V hlavě mi běžely myšlenky na Karla, na to, jak jsme kdysi cestovali spolu. Najednou si ke mně přisedl muž s šedivými vlasy a laskavýma očima. „Můžu?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem.

„Jsem Petr,“ představil se a podal mi ruku. „Marie,“ odpověděla jsem a ucítila zvláštní chvění v břiše. Nechápala jsem to – vždyť už jsem dávno zapomněla, jaké to je cítit motýly v břiše.

Petr byl vdovec jako já. Povídali jsme si o dětech, o tom, jak těžké je najít smysl života po tolika letech manželství a najednou být sám. „Víš, Marie,“ řekl mi večer u večeře v hotelu, „myslel jsem si, že už mě nic hezkého nečeká. Ale dneska… dneska mám pocit, že bych mohl zase začít žít.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi chybí blízkost druhého člověka. Nejen fyzická, ale i ta duševní – sdílení radostí i starostí, obyčejné pohlazení po ruce.

Druhý den jsme šli spolu na prohlídku zámku. Smáli jsme se jako děti, když nám průvodkyně vyprávěla historky o zámeckých strašidlech. Petr mi nabídl rámě a já ho přijala bez váhání. Cítila jsem se lehčí, mladší… živější.

Večer jsme seděli na lavičce u řeky a dívali se na osvětlený hrad. „Myslíš, že je možné začít znovu?“ zeptal se Petr tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale chci to zkusit.“

Když jsme se vrátili domů, všechno bylo jiné. Lenka si všimla mé proměny hned první den. „Mami, ty jsi nějaká jiná,“ řekla podezřívavě. „Jsi… šťastná?“

„Možná ano,“ usmála jsem se.

Jenže pak přišly problémy. Lenka začala být nervózní pokaždé, když jsem zmínila Petra. „Mami, vždyť ho skoro neznáš! Co když ti ublíží? Nebo tě chce jen využít?“ Její slova mě bolela víc než bych čekala.

Petr mě pozval na výlet do Prahy. Váhala jsem – bála jsem se reakce rodiny i toho, co by tomu řekli sousedé. Ale touha po štěstí byla silnější než strach.

Jednoho dne mě Lenka přistihla, jak si balím věci na víkend k Petrovi. „To nemyslíš vážně! Chceš zahodit všechno kvůli nějakému chlapovi?“ křičela na mě v kuchyni tak hlasitě, že to museli slyšet i sousedi.

„Nezahazuju nic,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila uvnitř. „Jen si chci dovolit být šťastná.“

Lenka odešla prásknutím dveří a já zůstala stát uprostřed kuchyně s pocitem viny i úlevy zároveň.

S Petrem jsme strávili nádherný víkend v Praze – procházky po Karlově mostě, káva na Malé Straně, smích i ticho ve dvou. Poprvé po letech jsem necítila samotu.

Když jsem se vrátila domů, čekala mě Lenka s uplakanýma očima. „Promiň, mami,“ zašeptala a objala mě tak pevně jako kdysi v dětství.

Dnes už vím, že nikdy není pozdě začít znovu žít – i když je to těžké a někdy to bolí. Někdy stačí jen odvaha udělat první krok.

A tak se ptám: Kolik z vás má strach udělat změnu? Kolik z vás čeká na štěstí místo toho, aby mu šlo naproti?