Můj muž odešel za mladší kolegyní. Po měsíci se vrátil. Ale já už nebyla ta stejná žena.

„Zamiloval jsem se. Musím to zkusit.“

Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Stál v kuchyni, opřený o bílý kuchyňský pult, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy. Bylo pondělí, venku pršelo a já právě míchala polévku pro naši dceru Aničku. V tu chvíli jsem odložila lžíci na stůl, abych ji nenechala spadnout na zem. Nohy mi zeslábly, musela jsem si sednout. V hlavě mi hučelo, ale jediné, na co jsem myslela, bylo: nebreč, nekřič, nepros. Nech ho jít.

„A kdo to je?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď znala. Jana z jeho práce – ta, co si vždycky dává na oběd jen salát a směje se jeho vtipům víc než kdokoliv jiný. Věděla jsem to už dávno, jen jsem doufala, že je to jen moje paranoia.

„Jana,“ odpověděl a poprvé se mi podíval do očí. „Nechci ti ubližovat, ale musím zjistit, jestli je to ono.“

V tu chvíli jsem necítila nic. Žádný vztek, žádnou bolest. Jen prázdno. Jako když vám někdo vytrhne koberec zpod nohou a vy padáte do tmy.

Ten večer jsem Aničce četla pohádku o Popelce a snažila se, aby můj hlas nezradil slzy, které mi stékaly po tváři. Když usnula, seděla jsem v obýváku a dívala se na jeho prázdnou židli. Všude byly jeho věci – hrnek s logem Sparty, staré pantofle pod stolem, vůně jeho vody po holení ve vzduchu.

Dny plynuly pomalu. Lidé v práci se mě ptali, jestli jsem v pořádku. Maminka mi volala každý večer a nabízela, že přijede pohlídat Aničku. Kamarádky mě tahaly ven na víno a povzbuzovaly mě: „Jsi silná, zvládneš to.“ Ale já jsem jen přežívala ze dne na den.

Po týdnu mi přišla zpráva od něj: „Jak se má Anička? Můžu ji vidět?“ Odpověděla jsem stručně: „Přijď v sobotu.“ Když přišel, byl jiný – unavený, rozcuchaný, nervózní. Anička mu skočila kolem krku a já musela odejít do kuchyně, abych neviděla jejich objetí.

Za měsíc stál znovu v kuchyni. Tentokrát byl ticho dlouho. Nakonec řekl: „Můžu se vrátit?“

Podívala jsem se na něj a poprvé ucítila vztek. „Proč? Jana tě už nebaví?“

Sklopil hlavu: „Není to tak jednoduché… Je pořád někde s kamarády, chodíme po barech… Chybíš mi ty. Chybí mi domov.“

Rozesmála jsem se – hořce a nahlas. „Chybí ti teplá večeře a vyprané ponožky? Nebo ti chybím já?“

Mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudeme stejní.

Začal prosit: „Promiň mi to. Udělal jsem chybu. Potřebuju tě.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem čekala, až přijde domů z práce. Na všechny ty chvíle, kdy jsem mu věřila víc než sobě. Na Aničku, která se ptala: „Kdy přijde táta?“

„Myslíš si, že stačí říct promiň a všechno bude jako dřív?“ zeptala jsem se.

„Nevím… Ale chci to zkusit.“

Seděli jsme naproti sobě u stolu a já cítila, jak se ve mně pere láska s nenávistí. Chtěla jsem mu odpustit – kvůli Aničce, kvůli sobě samé. Ale zároveň jsem věděla, že už nikdy nebudu ta stejná žena.

Dohodli jsme se na zkoušce – měsíc pod jednou střechou. Každý den byl jiný: někdy jsme spolu dokázali normálně mluvit, jindy jsme se hádali kvůli maličkostem. Anička byla šťastná, že je táta doma, ale já cítila napětí v každém doteku.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na hvězdy nad Prahou. Zeptal se mě: „Myslíš, že mi někdy odpustíš?“

Dlouho jsem mlčela. „Možná… Ale nikdy nezapomenu.“

Začala jsem chodit na terapii. Naučila jsem se říkat ne a myslet víc na sebe. Přestala jsem být jen manželkou a matkou – začala jsem být zase sama sebou.

Po měsíci jsme si sedli s vínem do obýváku a já mu řekla: „Můžeš tu zůstat kvůli Aničce. Ale pokud chceš zpátky mě – musíš si mě znovu získat.“

Přikývl a poprvé za dlouhou dobu jsem viděla v jeho očích respekt.

Nevím, jak to dopadne. Možná mu nikdy úplně neodpustím. Možná si najdu někoho jiného – nebo možná zjistím, že mi je samotné líp.

Ale jedno vím jistě: už nikdy nedovolím nikomu, aby mě bral jako samozřejmost.

A co vy? Dokázali byste odpustit takovou zradu? Nebo je lepší začít znovu úplně od nuly?