Tchyně překračuje hranice: Kde je mezi pomocí a zneužitím laskavosti?

„Tomáši, mohl bys mi zase přijet pomoct s tou pračkou? Už zase neteče voda, já si s tím prostě nevím rady!“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem dorazil domů z práce. Položil jsem tašku na zem, podíval se na Leničku, která už věděla, co přijde. Jen tiše protočila oči a šla připravit večeři pro naši malou Aničku.

Bylo to takhle už několik měsíců. Moje tchyně, paní Novotná, byla vždycky energická žena, která si na všechno vystačila sama. Ale poslední dobou jako by zapomněla, že má vlastní život. Každý týden něco potřebovala – opravit žárovku, odvést na nákup, vyzvednout léky, posekat zahradu. Zpočátku jsem to dělal rád. Vždyť je to rodina, říkal jsem si. Ale když jsem začal jezdit k Novotným častěji než domů, začalo mi to lézt na nervy.

Jednou večer jsem seděl s Lenkou v kuchyni. „Lenko, myslíš, že by tvoje máma zvládla aspoň něco sama? Já už fakt nemůžu. Přijdu domů z práce a místo abych byl s vámi, jedu zase k ní.“

Lenka se zamračila. „Já vím, ale ona je teď sama. Táta umřel před dvěma lety a ona se s tím pořád nesmířila. Myslím, že jí chybí společnost.“

„Ale proč zrovna já? Má přece i tvého bratra!“

Lenka pokrčila rameny. „Petr má svoje děti a práci…“

„A já snad ne?“ vybuchl jsem. „Já mám taky rodinu! Už mě to vážně štve.“

Další den mi paní Novotná volala znovu. Tentokrát chtěla odvézt na úřad. „Tomáši, víš, já se tam sama bojím. Ty jsi tak šikovný…“ Zhluboka jsem se nadechl a poprvé v životě jsem řekl ne.

„Promiňte, dneska nemůžu. Mám moc práce.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen tiché: „Aha… no tak nic.“

Celý den jsem měl špatné svědomí. Večer mi volala Lenka: „Co jsi mámě řekl? Prý jsi na ni byl nepříjemný.“

„Jen jsem jí řekl, že dneska nemůžu.“

Lenka byla uražená. „Víš, jak je teď sama? Mohl bys být trochu citlivější.“

Začal jsem si připadat jako ten nejhorší člověk na světě. Ale zároveň jsem cítil vztek – proč mám pořád ustupovat já?

Další dny byly napjaté. Tchyně mi nevolala, Lenka byla odtažitá a doma panovalo dusno. Jednou večer jsem zaslechl jejich rozhovor po telefonu.

„Mami, Tomáš toho má teď hodně v práci…“

„To já chápu,“ povzdechla si tchyně. „Ale víš, já už nikoho jiného nemám…“

Lenka se na mě podívala s výčitkou v očích.

Začal jsem si všímat, že tchyně není tak bezmocná, jak tvrdí. Když jsem přijel nečekaně dřív, viděl jsem ji, jak sama vynáší těžké tašky nebo seká trávu na zahradě. Ale když jsem tam byl já, najednou byla slabá a bezradná.

Jednou jsem to nevydržel a zeptal se jí přímo: „Paní Novotná, proč to děláte? Proč vždycky potřebujete pomoct jen ode mě?“

Zamrkala a chvíli mlčela. Pak tiše řekla: „Víš, Tomáši… když jsi tady, necítím se tak sama. S Petrem si moc nerozumím a Lenka má pořád plno práce… Ty jsi jediný, kdo mě vyslechne.“

Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítil vztek i bezmoc.

Doma jsme s Lenkou měli další hádku.

„Proč musíš být vždycky ten hodný? Proč nemůže máma pochopit, že máme taky svůj život?“

Lenka plakala: „Já nevím! Já nevím, jak jí pomoct…“

Začal jsem uvažovat o tom, jestli jsme někde neudělali chybu my všichni – jestli jsme jí nedali příliš prostoru v našem životě a ona si na to zvykla.

Jednoho dne přišla paní Novotná k nám domů bez ohlášení. Sedla si do obýváku a začala vyprávět o svých starostech. Anička chtěla jít ven, ale já musel poslouchat další stížnosti na sousedy a zdravotní potíže.

Když odešla, seděl jsem dlouho potichu.

„Lenko,“ řekl jsem nakonec tiše. „Musíme si nastavit jasné hranice. Jinak to naše manželství nevydrží.“

Lenka přikývla: „Já vím… Ale jak jí to říct?“

Nevím, jestli jsme našli správné řešení. Začali jsme s Lenkou více mluvit o svých pocitech a snažili jsme se najít rovnováhu mezi pomocí a vlastním životem.

Někdy si říkám: Je správné odmítnout člověka v nouzi jen proto, že už toho máme dost? Kde je ta hranice mezi laskavostí a zneužíváním? Co byste dělali vy na mém místě?