Léto, které všechno změnilo: Jedna česká rodina u moře a já uprostřed bouře

„Proč jsi zase zapomněla koupit ty pitomý rohlíky?!“ křičel na mě táta přes celý apartmán, zatímco máma už potřetí ten den obracela oči v sloup. Bylo sedm ráno, venku už pálilo slunce a já stála v kuchyňce s rukama plnýma igelitek, ve kterých ale rohlíky opravdu chyběly. „Můžeš mi laskavě říct, co tady vlastně děláš?“ přisadila si sestra Jana, která si právě lakovala nehty a ani se na mě nepodívala. V tu chvíli jsem měla chuť vyběhnout ven a už se nikdy nevrátit.

Tohle měla být naše první rodinná dovolená po pěti letech. Táta, máma, já a Jana. Vyrazili jsme do Chorvatska, protože to je prý „nejlevnější moře“ a „každý Čech tam jezdí“. Jenže už první den bylo jasné, že to nebude žádná idylka. Táta byl nervózní z peněz – pořád počítal, kolik co stojí, a vyčítal nám každou zmrzlinu. Máma se snažila udržet klid, ale když jsme se s Janou pohádaly kvůli koupelně, bouchla dveřmi a šla brečet na balkon.

Pamatuju si, jak jsme první večer seděli na terase a snažili se tvářit, že jsme šťastná rodina. Táta otevřel levné víno z Lidlu a začal vyprávět historky z mládí. Jenže pak přišla řeč na peníze. „Kdybys nebyla tak rozmazlená, mohli bychom jet i někam jinam,“ řekl mi najednou. „A kdybys ty nebyl tak lakomej, možná bychom si to tady užili,“ vyletěla jsem na něj dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Následovalo ticho. Máma se snažila změnit téma, ale bylo pozdě. Jana mě sjela pohledem: „Jsi fakt nevděčná. Táta se snaží a ty mu to jen kazíš.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem úplně sama. Všichni proti mně.

Další dny byly jako na houpačce. Ráno jsme se hádali kvůli snídani, přes den jsme předstírali pohodu na pláži a večer se hádali kvůli tomu, kdo utratil víc peněz za pití nebo kdo zabral víc místa v koupelně. Nejhorší bylo, že jsem neměla kam utéct. Apartmán byl malý, pláž přeplněná a já měla pocit, že se dusím.

Jednou večer jsem se šla projít sama po pobřeží. Sedla jsem si na kameny a brečela. Přemýšlela jsem, proč je to mezi námi tak těžké. Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá? Proč mě pořád srovnávají s Janou? Vždyť ona je ta úspěšná – má práci v bance, hezkého přítele, všechno jí jde. Já jsem po škole bez práce a táta mi to dává sežrat při každé příležitosti.

Druhý den ráno jsem našla mámu na balkoně s kávou. „Mami, proč jsme vlastně jeli spolu? Vždyť si jen ubližujeme,“ zeptala jsem se tiše. Máma se na mě podívala unavenýma očima: „Protože jsme rodina. A rodina by měla držet pohromadě… i když to někdy bolí.“

Ten den jsme šli všichni společně na výlet do starého města. Bylo vedro, táta brblal kvůli parkování a Jana si stěžovala na bolavé nohy. Ale když jsme seděli v malé kavárně u náměstí a jedli palačinky s čokoládou, na chvíli bylo všechno v pořádku. Smáli jsme se nějaké hloupé historkce z dětství a já si uvědomila, že i přes všechny hádky je tohle moje rodina.

Jenže večer přišla další bouřka. Táta zjistil, že mu někdo strhnul peníze z karty – prý podvodník na benzínce. Začal křičet na mámu, že je nezodpovědná, protože mu kartu půjčila. Máma brečela, Jana odešla do pokoje a já tam stála mezi nimi jako prostředník. „Proč musím být vždycky ta, co všechno zachraňuje?“ křičela jsem nakonec já.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom všem – o penězích, o tom věčném srovnávání s Janou, o tom pocitu viny za každou hádku. Ráno jsem si sbalila batoh a šla sama na pláž. Seděla jsem tam celé dopoledne a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Když jsem se vrátila do apartmánu, čekala mě máma s dopisem v ruce. „Tohle je od táty,“ řekla tiše. V dopise stálo: „Promiň mi všechno to napětí. Mám tě rád, jen nevím, jak to dát najevo.“ Rozbrečela jsem se.

Poslední večer jsme seděli všichni spolu na terase a mlčeli. Ale tentokrát to bylo jiné ticho – ne dusivé, ale smířlivé. Věděli jsme, že nejsme dokonalí. Ale byli jsme spolu.

Když jsme jeli domů zpátky do Prahy, dívala jsem se z okna auta a přemýšlela: Je možné někdy opravdu odpustit? A dá se vůbec najít vlastní místo v rodině, kde vás pořád někdo srovnává? Co byste udělali vy?