Když pravda pálí víc než nemoc: Můj život po odhalení

„Tati, proč maminka nepřišla?“ Terezka seděla na nemocniční posteli, bledá a slabá, s očima plnýma slz. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken Motolské nemocnice, jako by chtěly přehlušit ticho, které mezi námi viselo.

„Nevím, zlatíčko. Ale určitě by tu byla, kdyby mohla,“ zalhal jsem a pohladil ji po vlasech. Ve skutečnosti jsem už třetí den nevěděl, kde Jana je. Zmizela beze stopy, nechala mi jen krátký vzkaz na lednici: „Musím odejít. Odpusť mi.”

Terezka byla vždycky moje sluníčko. Od jejího narození jsem žil pro ni a pro Janu. Pracoval jsem jako učitel na základce v Berouně, Jana byla zdravotní sestra. Žili jsme obyčejný život, někdy těžký, ale šťastný. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Všechno se změnilo jednoho pondělního rána, když Terezka omdlela ve škole. Lékaři si mě zavolali do kanceláře. „Pane Novotný, vaše dcera potřebuje urgentní léčbu. Budeme potřebovat krevní testy i od vás a vaší ženy kvůli možné transplantaci kostní dřeně.”

Souhlasil jsem bez váhání. Ale když přišly výsledky, primářka mě pozvala stranou. „Pane Novotný, je mi to líto, ale genetické testy ukazují, že nejste biologickým otcem Terezy.”

V tu chvíli se mi zatočila hlava. „To není možné,” zašeptal jsem. „Musí to být chyba!”

Ale nebyla. Jana mi nikdy nic neřekla. Všechno, čemu jsem věřil – naše rodina, naše štěstí – bylo najednou pryč.

Zatímco Terezka bojovala s nemocí, já bojoval sám se sebou. Každý den jsem jí četl pohádky, zpíval ukolébavky a snažil se být silný. Ale v noci jsem seděl v kuchyni a díval se na lednici, kde pořád visel Janin vzkaz.

Jednou večer zazvonil telefon. „Ahoj, tady Petr,” ozvalo se na druhém konci. Petr byl Janin bývalý kolega z nemocnice. „Musíme si promluvit. Je to důležité kvůli Tereze i Janě.”

Sešli jsme se v malé kavárně u nádraží. Petr byl nervózní a pořád si mnul ruce. „Jana… je pryč kvůli mně,” přiznal tiše. „Před lety jsme spolu měli krátký románek. Myslím… myslím, že jsem Terezin otec.”

Chtěl jsem ho praštit, křičet na něj, ale místo toho jsem jen seděl a mlčel. „Jana se bála ti to říct,” pokračoval Petr. „Ale teď je někde pryč, má výčitky svědomí a bojí se vrátit domů.”

Vrátil jsem se domů ještě zlomenější než předtím. Co mám říct Terezce? Že její máma utekla a její táta není její táta?

Dny plynuly v mlze zoufalství a strachu o Terezku. Lékaři potřebovali dárce kostní dřeně co nejdřív. Nakonec jsem musel zavolat Petrovi a požádat ho o testy.

Petr souhlasil bez váhání a stal se vhodným dárcem. Díky němu měla Terezka šanci na uzdravení.

Ale rodinné drama tím neskončilo. Lidé ve městě začali šeptat – proč Jana zmizela? Proč Petr chodí za Novotnými do nemocnice? Moje matka mě obviňovala: „Tohle je tvoje vina! Měl jsi si Janu víc hlídat!” Otec jen mlčky seděl u stolu a pil pivo.

Jednou večer přišla Terezka za mnou do kuchyně. „Tati, proč jsi smutný?” zeptala se tiše.

Objal jsem ji a rozplakal se. „Protože tě mám rád víc než cokoliv na světě,” zašeptal jsem.

Po týdnech nejistoty se Jana konečně ozvala – poslala mi dopis z Ostravy: „Odpusť mi všechno, co jsem ti způsobila. Nedokázala jsem žít s tou lží. Miluju vás oba, ale musím najít sama sebe.” Nikdy už jsme ji neviděli.

Terezka se díky Petrovi uzdravila a já zůstal jejím tátou – ne podle krve, ale podle srdce.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo láska a obětavost? A dokáže člověk někdy opravdu odpustit zradu tak hlubokou, že změní celý jeho život?