Zakázaná pomoc: Když mi manžel zakázal podporu vlastní maminky po narození dcery

„Mami, já už nemůžu…“ šeptám do telefonu, zatímco v náručí držím plačící Aničku. Je půl třetí ráno, v bytě je ticho, jen její křik a moje tiché vzlyky. Vím, že bych potřebovala pomoc, ale vím také, že ji nesmím přijmout. Petr, můj manžel, mi to jasně zakázal. „Tvoje máma sem chodit nebude. Chci, abychom to zvládli sami,“ řekl mi už v porodnici s ledovým klidem v očích. Tehdy jsem si myslela, že je to jen stres z nové situace. Ale nebyl.

První týdny po návratu z porodnice byly peklo. Anička plakala celé noci, já byla vyčerpaná a Petr… Petr byl pořád pryč. Pracoval dlouho do noci, a když přišel domů, byl podrážděný. „Proč pořád brečí? Děláš něco špatně?“ vyčítal mi často. Snažila jsem se být silná, ale každé jeho slovo mě bolelo víc než nevyspání.

Moje maminka bydlela jen o dvě ulice dál. Každý den mi psala zprávy: „Janičko, nechceš pomoct? Přijdu ti pohlídat Aničku, uvařím ti oběd…“ Ale já musela vždycky odpovědět: „Děkuju, mami, zvládám to.“ Lhala jsem jí i sobě. Nezvládala jsem nic.

Jednoho dne jsem se přistihla, jak stojím u okna a sleduji maminku, jak jde s taškou z obchodu. Chtěla jsem na ni zavolat, obejmout ji a říct jí všechno. Ale místo toho jsem jen stála a brečela. Petr přišel domů dřív a viděl mě u okna. „Zase myslíš na mámu? Říkal jsem ti, že to zvládneme sami! Nejsi dítě!“ zakřičel na mě tak hlasitě, až se Anička lekla a začala znovu plakat.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, přestala jsem chodit ven. Každý den byl stejný – kolotoč krmení, přebalování a ticha. Petr byl čím dál odtažitější. Když už byl doma, seděl u počítače nebo koukal na televizi. O Aničku se skoro nezajímal.

Jednou večer jsem se odhodlala a napsala mamince dlouhou zprávu: „Mami, moc mi chybíš. Potřebuju tě.“ Odpověděla mi hned: „Janičko, přijdu hned ráno.“

Když Petr zjistil, že máma byla u nás (přišla jen na půl hodiny, když Petr odešel do práce), rozzuřil se jako nikdy předtím. „Říkal jsem ti jasně, že sem nesmí! Nechci, aby se nám pletla do života!“ křičel a bouchal do stolu tak silně, až Anička začala znovu plakat.

„Petr, já to sama nezvládám! Potřebuju pomoc! Je to moje máma!“ bránila jsem se poprvé nahlas.

„Jestli ti tvoje máma chybí víc než já, tak si k ní klidně běž! Ale Aničku nikam nevezmeš!“ řekl ledově a odešel z bytu.

Seděla jsem na gauči s Aničkou v náručí a poprvé mě napadlo: Co když je něco špatně? Co když tohle není normální? Začala jsem hledat na internetu příběhy jiných žen. Na diskuzích jsem četla o matkách v podobné situaci – izolovaných od rodiny, bez pomoci, s partnerem, který jim zakazuje kontakt s blízkými.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity – strach, smutek, vztek i beznaděj. Psala jsem si i o tom, jak moc mi chybí máma a jak moc mě bolí Petrova slova.

Jednou večer přišla zpráva od maminky: „Janičko, bojím se o tebe. Prosím tě, ozvi se.“

Rozplakala jsem se nahlas. Vzala jsem Aničku do náručí a šla k oknu. Venku pršelo a já cítila obrovskou touhu utéct – prostě vzít dítě a jít za mámou. Ale bála jsem se Petra. Báli jsme se ho obě.

Další dny byly ještě horší. Petr začal být podezřívavý – kontroloval mi telefon, ptal se mě na každou minutu mého dne. Cítila jsem se jako vězeň ve vlastním bytě.

Jednou večer přišla maminka nečekaně ke dveřím. „Janičko, otevři mi prosím…“ šeptala za dveřmi tak tiše, že ji skoro nebylo slyšet.

Otevřela jsem jí a rozbrečela se jí v náručí jako malá holka. „Mami, já už nemůžu…“ vzlykala jsem.

Maminka mě pohladila po vlasech: „Musíš myslet na sebe i na Aničku. Tohle není normální.“

Ten večer jsme spolu seděly v kuchyni a poprvé jsem nahlas řekla: „Bojím se Petra.“

Maminka mě objala ještě pevněji: „Janičko, nemusíš být sama. Pomůžu ti.“

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe a Aničku a odešla k mamince domů. Petr mi volal a psal výhružné zprávy – že mě udá za únos dítěte, že mi Aničku vezme… Byla jsem vyděšená k smrti.

Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu – nebyla jsem sama.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala sílu postavit se Petrovi i sama sobě. S maminkou jsme spolu plakaly i smály se nad Aniččinými prvními úsměvy.

Dnes je to už půl roku od chvíle, kdy jsem odešla. S Petrem jsme v rozvodovém řízení a bojujeme o péči o Aničku. Není to lehké – každý den mám strach z budoucnosti. Ale už nejsem sama.

Někdy si říkám: Proč je v Česku pořád tak těžké říct si o pomoc? Proč tolik žen mlčí a trpí v tichosti? A co byste udělali vy na mém místě?