Poslední slib mé matce: Mezi slzami a nadějí v Brně

„Proč tu není Petr?“ zašeptala máma, její hlas byl slabý jako šepot větru, který se opírá do oken nemocničního pokoje. Venku bubnoval déšť na parapet a já cítil, jak mi srdce buší až v krku. Seděl jsem vedle její postele, držel ji za ruku a snažil se neplakat. Ale slzy se mi draly do očí, stejně jako vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme byli rodina – a kdy jsme jí přestali být.

„Mami, Petr… on…“ zakoktal jsem se. Jak jí mám vysvětlit, že můj bratr už pět let nepromluvil ani slovo s nikým z nás? Že od té doby, co se pohádal s tátou kvůli dědictví po dědovi, zmizel z našeho života? Máma zavřela oči a já věděl, že ji to bolí víc než samotná nemoc.

„Chci vás vidět spolu. To je moje poslední přání,“ zašeptala a stiskla mi ruku tak pevně, jak jen mohla. V tu chvíli jsem pochopil, že musím udělat něco, co jsem roky odkládal – najít Petra a pokusit se zacelit rány, které jsme si navzájem způsobili.

Když jsem večer odcházel z nemocnice, déšť mi smáčel tvář a já nevěděl, jestli jsou to kapky vody nebo slzy. Cestou domů jsem si v hlavě přehrával poslední hádku s Petrem. Bylo to na Vánoce před pěti lety. Táta tehdy rozhodl, že chalupa v Beskydech připadne mně, protože jsem se o ni staral. Petr to nesl těžce. „Vždycky jsi byl tátův mazánek!“ křičel na mě tehdy. „Nikdy jsi nepochopil, jaké to je být ten druhý!“ A pak odešel. Od té doby se neozval.

Doma jsem seděl u stolu a hleděl na starou rodinnou fotku – máma, táta, Petr a já na výletě na Pálavě. Všichni jsme se smáli. Jak jsme se mohli takhle rozpadnout? Vytáhl jsem mobil a po několika minutách váhání napsal Petrovi zprávu: „Mami je nemocná. Chce tě vidět. Prosím.“

Odpověď nepřišla ani druhý den, ani třetí. Mezitím se mámin stav zhoršoval. Lékařka mi řekla, že už jí zbývá jen pár dní. Každý den jsem seděl u její postele a četl jí z její oblíbené knížky – „Babička“ od Boženy Němcové. Občas se usmála, ale většinou jen tiše ležela a dívala se do stropu.

Čtvrtý den večer mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedl jsem to s třesoucíma rukama.

„Ahoj… tady Petr.“ Jeho hlas byl hlubší, unavenější než dřív. „Dostal jsem tvoji zprávu.“

„Přijedeš?“ zeptal jsem se tiše.

Chvíli bylo ticho. „Nevím, jestli to zvládnu… Po tom všem…“

„Mami na tom moc záleží,“ řekl jsem naléhavě. „Prosím tě.“

Další den ráno jsem seděl u mámy, když se dveře otevřely a vešel Petr. Vypadal jinak – zarostlý, pohublý, ale v očích měl stejný smutek jako já. Máma ho spatřila a rozplakala se.

„Petře…“ natáhla k němu ruku.

Petr si sedl k posteli a chytil ji za ruku z druhé strany. Seděli jsme tam oba, mlčky, zatímco máma mezi námi svírala naše dlaně.

„Odpusťte si,“ zašeptala máma. „Život je krátký…“

Petr se na mě podíval a v očích měl slzy.

„Promiň,“ řekl tiše.

„Já taky,“ odpověděl jsem.

V tu chvíli jsem cítil, jak z nás spadla tíha všech těch let mlčení a zloby. Máma se usmála a zavřela oči. Ještě chvíli dýchala klidněji – jako by konečně našla pokoj.

O dva dny později zemřela. Pohřeb byl tichý, jen nejbližší rodina a pár sousedů z paneláku v Žabovřeskách. Stáli jsme s Petrem vedle sebe a drželi se za ruce.

Po pohřbu jsme spolu seděli v kuchyni u mámina oblíbeného hrníčku s motivem levandule a poprvé po letech si povídali o všem – o dětství, o tátovi, o tom, co nás rozdělilo i co nás zase spojilo.

Teď sedím u okna v našem bytě na Lesné, venku prší stejně jako tehdy v nemocnici. Přemýšlím nad tím, proč nám někdy trvá tak dlouho odpustit si navzájem – proč musíme čekat až na poslední chvíli? Co kdybych Petrovi napsal dřív? Co kdybychom si dokázali říct pravdu bez výčitek?

Možná právě proto mámin poslední přání nebylo jen pro ni – ale hlavně pro nás dva.

A tak se ptám: Kolik času ještě promarníme mlčením a hrdostí? Kolik rodin by mohlo být zase spolu, kdyby někdo udělal první krok?