Pod jednou střechou s tyranem: Tichý boj jedné ženy

„Jano! Kde je moje večeře? Už je skoro sedm!“ ozvalo se z kuchyně, až jsem nadskočila. Ruce se mi třásly, když jsem krájela cibuli na polévku. Petr seděl u stolu, mlčky listoval novinami, ale jeho oči mě sledovaly. Věděla jsem, že kdybych odpověděla špatně, bude zle.

„Hned to bude, pane Novotný,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy. Dcerka Anička si hrála v koutě s plyšákem, ale i ona ztichla. Všichni jsme věděli, že když je děda naštvaný, je lepší být neviditelný.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím tady – v domě, kde se nesmí smát nahlas, kde se každý krok hlídá a kde i obyčejné nadechnutí může být důvodem k výbuchu. Když jsme s Petrem přišli o byt v Praze – kvůli jeho dluhům a mojí ztrátě práce – doufala jsem, že u jeho otce najdeme aspoň na chvíli klid. Ale už první večer mi bylo jasné, že jsme se ocitli v pasti.

Petrův otec, pan Novotný, byl bývalý voják. Všechno muselo být podle něj: jídlo přesně v šest, televize jen na zprávy, žádné návštěvy. Každé ráno mě budil jeho dupot po chodbě a hlasité nadávání na „neschopné ženské“. Petr byl doma jako malý kluk – před otcem sklopil hlavu a nikdy se mě nezastal.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi:

„Proč ji tu vůbec držíme? Jenom žere a nic nedělá!“ syčel pan Novotný.

„Tati, ona se snaží…“ začal Petr.

„Snaží? To je málo! Kdybych já byl na tvém místě…“

Zbytek věty zanikl v tichu. Cítila jsem, jak se mi hrudník svírá úzkostí. Připadala jsem si jako přítěž – pro všechny.

Každý den byl stejný. Ráno rychle uklidit, uvařit snídani, vyprat prádlo. Když jsem si dovolila jít s Aničkou na hřiště, pan Novotný mě zpražil pohledem: „Kam jdeš? Doma je práce dost!“ Někdy jsem měla pocit, že už ani nevím, kdo jsem. Jen stín ženy, která kdysi měla sny.

Jednoho dne přišla rána. Anička spadla ze schodů. Běžela jsem k ní a objala ji, ale pan Novotný začal řvát: „To je tvoje vina! Kdybys dávala pozor…“ Jeho slova mě bodala jako nože. Petr stál opodál a mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že jestli něco neudělám, ztratím sebe i dceru.

Začala jsem potají hledat práci. Každý večer, když všichni spali, prohlížela jsem inzeráty na mobilu pod peřinou. Jednou jsem našla nabídku na úklid v místní škole. Zavolala jsem tam a domluvila si schůzku. Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Jestli tě táta vyhodí, je to tvoje věc.“

První den v práci byl jako nadechnutí čerstvého vzduchu. Uklízela jsem chodby a poslouchala smích dětí. Paní ředitelka byla milá: „Jano, jste šikovná. Kdybyste něco potřebovala…“ Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Doma to ale bylo horší než kdy dřív. Pan Novotný zuřil: „Co si myslíš? Že budeš courat po vsi a dělat ostudu?“ Ale já už neustoupila. „Pracuju proto, abychom mohli odejít,“ řekla jsem tiše.

Začaly hádky. Petr byl čím dál víc uzavřený, večery trávil v hospodě. Jednou přišel domů opilý a začal křičet: „Kdybys nebyla tak neschopná…“ Slova se mi zarývala do duše jako jed.

Jednoho rána jsem sbalila Aničce batůžek a odešla s ní do školy dřív než obvykle. Po práci jsme šly do parku a já přemýšlela: Mám sílu odejít? Kam půjdu? Ale věděla jsem, že už nemůžu zpátky.

Začala jsem si šetřit peníze z výplaty. Paní ředitelka mi nabídla pomoc: „Mám známou v azylovém domě pro matky s dětmi.“ Srdce mi bušilo strachy i nadějí zároveň.

Jednoho večera přišla poslední kapka. Pan Novotný mě udeřil – poprvé fyzicky. Anička plakala a já věděla, že teď už musím jednat.

Druhý den ráno jsme s Aničkou odešly. Petr ani nevstal z postele. S pomocí paní ředitelky jsme našly útočiště v azylovém domě v Mladé Boleslavi.

Není to lehké. Každý den bojuju s pocitem viny i strachu z budoucnosti. Ale když vidím Aničku spokojeně spát, vím, že to stálo za to.

Někdy se ptám sama sebe: Proč jsme v Česku pořád tak slepí k domácímu násilí? Kolik žen ještě musí mlčet? Co byste udělali vy na mém místě?