Nikdy jsem se nevdala: Jak zrada snoubence a jeho matky rozbila mé sny

„Zuzano, pojď sem! Musíme si promluvit.“ Hlas paní Novotné, Michalovy matky, mě probral z myšlenek. Stála jsem v kuchyni jejich bytu na Vinohradech, kde jsme s Michalem plánovali společnou budoucnost. V ruce jsem držela katalog svatebních šatů a v hlavě mi vířily představy o našem velkém dni. Netušila jsem, že právě teď začíná noční můra, která mi převrátí život naruby.

„Ano?“ odpověděla jsem nejistě a snažila se skrýt nervozitu. Paní Novotná mě nikdy nepřijala úplně mezi své. Vždycky měla připomínky – k mému původu z malého města u Jihlavy, k tomu, že moji rodiče nejsou dost vzdělaní, že nemáme vlastní byt. Ale kvůli Michalovi jsem to snášela. On byl můj svět.

„Víš, Zuzano,“ začala pomalu a upřeně se na mě dívala, „myslím, že byste s Michalem měli svatbu ještě odložit. Nejsi na to připravená. A upřímně – ani naše rodina.“

Zamrazilo mě. „Proč? Vždyť jsme všechno naplánovali. S Michalem jsme šťastní.“

„To si myslíš ty,“ usmála se chladně. „Ale Michal má jiné plány.“

V tu chvíli vešel do kuchyně Michal. Jeho pohled byl prázdný, vyhýbal se mým očím. „Mami, nech toho,“ zamumlal.

„Nechci ti ublížit, Zuzano,“ pokračovala jeho matka, „ale měla bys vědět pravdu. Michal tě podvedl.“

Ztuhla jsem. „Cože?“

Michal mlčel. Jen stál a díval se do země.

„S kým?“ vydechla jsem.

„To není důležité,“ řekla paní Novotná ledově. „Důležité je, že naše rodina potřebuje někoho jiného. Někoho, kdo nám pomůže s firmou. Někoho… lepšího.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Všechno, co jsme s Michalem plánovali – společný byt v Holešovicích, svatební cesta do Beskyd, děti… Všechno bylo pryč.

„Michale?“ zašeptala jsem.

Konečně ke mně vzhlédl. „Je mi líto, Zuzi. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale… máma má pravdu. Potkal jsem někoho jiného.“

Slzy mi začaly stékat po tvářích. „Kdo to je?“

„Jmenuje se Petra. Její otec vlastní stavební firmu. Pomůže nám dostat se z problémů.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde o lásku. Jde o peníze, postavení, moc. Byla jsem jen dívka z malého města, která se nehodila do jejich plánů.

Odešla jsem z bytu bez jediného slova. Venku pršelo a já bloudila ulicemi Prahy jako tělo bez duše. Volala jsem své mámě do Jihlavy a mezi vzlyky jí všechno vyprávěla.

„Zuzanko,“ řekla mi do telefonu, „vrať se domů. My tě máme rádi takovou, jaká jsi.“

Ale já nemohla. Cítila jsem stud a ponížení. Co řeknu kamarádkám? Co řeknu sama sobě?

Dny plynuly v mlze bolesti a zlomených snů. Přestala jsem chodit do práce v knihovně na Letné, nebrala telefony od kamarádek ani od otce. Jen jsem ležela v posteli a přehrávala si v hlavě všechny ty chvíle s Michalem – první polibek na Petříně, společné Vánoce u jeho rodičů, plány na budoucnost.

Jednoho dne mi přišla zpráva od kamarádky Kláry: „Zuzi, pojď ven. Musíš žít dál.“

Sešla jsem se s ní v kavárně na Národní třídě. Klára mě objala a nechala mě vyplakat se jí na rameni.

„Víš co?“ řekla nakonec rozhodně. „Máš před sebou celý život. Najdi si práci, která tě bude bavit. Cestuj! Poznej nové lidi! Nenech si vzít sny kvůli jednomu zbabělci a jeho matce.“

Začala jsem pomalu znovu žít. Našla jsem si práci v malé galerii na Malé Straně, kde jsem potkala spoustu inspirativních lidí – malíře, básníky i obyčejné návštěvníky s velkým srdcem. Postupně jsem si uvědomovala, že štěstí není v tom být něčí manželkou nebo splnit očekávání cizí rodiny.

Jednou večer jsem potkala ve vinárně Marka – tichého fotografa z Brna s laskavýma očima a smyslem pro humor. Povídali jsme si dlouho do noci o životě, o bolesti i naději.

„Víš,“ řekl mi Marek tiše, „někdy musí člověk projít peklem, aby našel cestu k sobě.“

A měl pravdu.

Dnes už vím, že zrada bolí, ale může být i začátkem něčeho nového. Naučila jsem se věřit sama sobě a nebát se být sama.

Někdy večer přemýšlím: Proč lidé ubližují těm, kteří je milují? A je možné někdy znovu naplno věřit?