Na rozcestí srdce: Ivanova cesta mezi věrností a pokušením

„Kde jsi byl tak dlouho?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřel dveře bytu. Marie stála u dřezu, ruce ponořené v pěně, ale její hlas byl ostrý jako břitva. Srdce mi bušilo až v krku. „Zdržel jsem se v práci, měli jsme poradu,“ zalhal jsem bez mrknutí oka. Věděl jsem, že to není pravda. Pravda byla, že jsem seděl s Lenkou v kavárně na rohu ulice a smál se jejím vtipům, zatímco doma čekala žena, která mi věřila.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu ten, kdo lže. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem čestný chlap. Ale když Lenka přišla do našeho oddělení, všechno se změnilo. Byla jiná než ostatní – drzá, vtipná, měla v očích jiskru, která mě nutila zapomenout na všechno ostatní. První týdny jsme spolu jen žertovali u kávovaru. Pak přišla ta osudná služební cesta do Brna.

„Ivane, pojď ještě na skleničku,“ navrhla Lenka po večeři s klientem. „Nechci být sama na hotelu.“ Chvíli jsem váhal. Věděl jsem, že bych měl jít na pokoj a zavolat Marii dobrou noc. Ale místo toho jsem šel s Lenkou do baru. Smáli jsme se, povídali si o životě, o snech, které jsme kdysi měli. Když mi položila ruku na rameno a podívala se mi do očí, cítil jsem se zase mladý. Jako bych utekl z reality všedních dnů.

Nic se tu noc nestalo. Ale něco ve mně prasklo. Začal jsem žít dvojí život – jeden doma s Marií a dětmi, druhý v práci s Lenkou. Každý den jsem si říkal, že to musím ukončit, že Marii nemůžu dál lhát. Ale pak přišel další den a já zase seděl s Lenkou na obědě, poslouchal její příběhy a smál se jejím vtipům.

Marie si začala všímat změn. „Jsi poslední dobou nějaký jiný,“ řekla mi jednou večer, když jsme seděli u televize. „Jsi pořád myšlenkami jinde.“ Chtěl jsem jí říct pravdu. Otevřít ústa a přiznat všechno – své pochybnosti, slabosti i to, jak moc mě Lenka přitahuje. Ale místo toho jsem ji objal a řekl: „Jen mám hodně práce.“

Jednoho dne mi Marie poslala zprávu: „Můžeme si večer promluvit?“ Celý den jsem byl nervózní. Když jsem přišel domů, seděla u stolu s červenýma očima. „Ivane, já vím, že mi něco tajíš,“ řekla tiše. „Prosím tě, řekni mi pravdu.“

Mlčel jsem dlouho. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když odejde? Co když ztratím rodinu? Ale pak jsem si vzpomněl na to, jak jsme se s Marií poznali na festivalu v Českém Krumlově, jak jsme spolu stavěli náš první byt na Jižním Městě a jak jsme plakali štěstím, když se nám narodila dcera Klárka.

„Je tu jedna kolegyně… Lenka,“ začal jsem pomalu. „Nic mezi námi nebylo… ale měl jsem k ní blízko. Moc blízko.“ Marie se rozplakala. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč jsi mě nechal žít ve lži?“

Následující týdny byly peklo. Marie mi nevěřila ani slovo. Kontrolovala mi telefon, ptala se mě na každou minutu mého dne. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet nožem. Klárka se mě ptala: „Tati, proč je maminka pořád smutná?“ Nevěděl jsem, co jí odpovědět.

Lenka mi psala zprávy: „Chybíš mi.“ Ale já už nechtěl dál utíkat před realitou. Přestal jsem s ní chodit na obědy i na kávu. V práci bylo dusno, ale věděl jsem, že musím bojovat o svou rodinu.

Jednou večer jsem přišel domů a našel Marii sedět na balkoně s hrnkem čaje. Přisedl jsem si k ní a dlouho jsme mlčeli. Pak řekla: „Nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit.“

„Já to chápu,“ odpověděl jsem tiše. „Ale chci to zkusit napravit.“

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. Bylo to těžké – otevírat staré rány a poslouchat Mariiny výčitky i vlastní výčitky svědomí. Ale pomalu jsme se učili znovu spolu mluvit.

Jednou večer po terapii jsme šli spolu do Stromovky na procházku. Marie mě vzala za ruku – poprvé po dlouhé době – a řekla: „Možná to ještě zvládneme.“

Dnes už je to rok od chvíle, kdy jsem poprvé zalhal. Náš vztah není dokonalý a důvěra se vrací jen pomalu. Ale snažím se každý den být lepším mužem pro Marii i pro Klárku.

Někdy si ale v noci lehnu do postele a ptám se sám sebe: Proč člověk riskuje všechno kvůli chvíli slabosti? Dá se vůbec důvěra úplně obnovit? Co byste udělali vy na mém místě?