Bratrská služba, nebo rodinná povinnost?

„Tomáši, kdy přijdeš konečně pomoct s tou koupelnou? Už to slibuju sousedům měsíc, že to bude hotové!“ Pavel stál uprostřed svého rozbouraného bytu a jeho hlas zněl ostřeji než obvykle. V ruce držel kladivo, na čele mu perlil pot a v očích měl ten známý pohled – pohled, který říkal: „Jsi přece můj bratr, tak to uděláš.“

Zhluboka jsem se nadechl. „Pavle, víš, že mám teď v práci šílený frmol. A taky…“ zarazil jsem se. Chtěl jsem dodat: „Taky si pamatuju, jak jsi mi před dvěma lety slíbil pomoct s kuchyní a pak jsi ani nezavolal.“ Ale neřekl jsem to. Jen jsem polkl hořkost a díval se na jeho unavenou tvář.

„No tak, vždyť je to jen pár dní! Ty máš šikovné ruce, já bych to sám nezvládl,“ pokračoval Pavel a já cítil, jak se ve mně mísí vztek s lítostí. Vždycky jsem byl ten, kdo ustoupil. Ten, kdo přijel na zavolání, i když měl vlastní starosti. Ten, kdo pomáhal stěhovat, opravovat auto, hlídat děti. A když jsem jednou potřeboval já… Pavel měl vždycky něco důležitějšího na práci.

Vzpomněl jsem si na tu scénu před dvěma lety. Stál jsem uprostřed svého bytu mezi krabicemi a čekal na Pavla. Volal jsem mu třikrát. Nezvedal telefon. Nakonec mi napsal zprávu: „Promiň, něco mi do toho vlezlo.“ A já jsem tehdy celý víkend tahal skříně sám.

Teď tu stojím znovu – tentokrát v jeho bytě – a mám být ten spolehlivý bratr. „Pavle, fakt nevím, jestli to zvládnu,“ řekl jsem tiše.

„To myslíš vážně?“ vybuchl. „Já bych ti přece taky pomohl!“

„Opravdu?“ podíval jsem se mu do očí. „Pamatuješ si na moji kuchyň? Nebo když mi praskla voda v koupelně? Nebo když jsem tě prosil o hlídání Klárky?“

Pavel zrudl. „To bylo něco jiného! Teď tě fakt potřebuju.“

„A já tě tehdy nepotřeboval?“

V místnosti zavládlo ticho. Slyšel jsem jen kapání vody z nedotaženého kohoutku a svůj vlastní zrychlený dech.

„Víš co?“ řekl nakonec Pavel a odložil kladivo. „Možná máš pravdu. Ale rodina si má pomáhat.“

„Rodina si má pomáhat oboustranně,“ odpověděl jsem pevněji, než jsem čekal. „Ne jen když se to hodí jednomu.“

Pavel si sedl na starou židli a zabořil hlavu do dlaní. „Já… já nevím, proč to tak dělám. Asi jsem si zvykl, že tu vždycky jsi.“

Sedl jsem si naproti němu. „A já jsem si zvykl neříkat ne. Ale už toho mám dost.“

Chvíli jsme mlčeli. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do parapetu. Vzduch byl těžký nejen od prachu ze stavby, ale i od nevyřčených slov.

„Tak co teď?“ zeptal se Pavel tiše.

„Teď… teď bych chtěl, abys pochopil, že mám taky svoje limity. Že nejsem jen tvůj opravář nebo stěhovák. Že bych někdy rád slyšel: 'Díky, že jsi tu pro mě.’ Nebo dokonce: 'Jak ti můžu pomoct já?’“

Pavel přikývl. „Promiň.“

Bylo to poprvé za dlouhé roky, co to řekl nahlas.

Možná je to začátek změny. Možná ne. Ale poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem se postavil za sebe.

Když jsem večer odcházel domů, cítil jsem zvláštní směs úlevy a smutku. Věděl jsem, že naše vztahy už nikdy nebudou stejné – ale možná budou upřímnější.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi rodinnou povinností a vlastním štěstím? A kolikrát ještě musíme říct „ne“, abychom konečně mohli říct „ano“ sami sobě?