Když sousedé překročí hranice: Můj příběh o důvěře, rodině a ztracených iluzích

„Kláro, už zase bouchají dveře! To je ta tvoje Jana, že?“ volal na mě manžel Petr z obýváku, zatímco jsem se snažila uklidnit naši malou Elišku, která se právě rozplakala. V tu chvíli jsem měla chuť prostě utéct. Všechno to začalo tak nevinně – dvě mámy na mateřské, co si pomáhají s hlídáním dětí, sdílí recepty a občas si večer dají skleničku vína na balkoně paneláku v Líšni. Jenže teď už jsem měla pocit, že Jana je všude. A že moje vlastní hranice už neexistují.

Pamatuju si ten den, kdy jsme se s Janou poprvé potkaly na pískovišti před domem. „Ty jsi Klára, že? Já jsem Jana, bydlím o patro výš. Tohle je můj Matěj.“ Usmála se na mě a já byla ráda, že mám v domě někoho, s kým si rozumím. Brzy jsme si začaly pomáhat – já pohlídala Matěje, když šla Jana k zubaři, ona zase vzala Elišku na procházku, když jsem potřebovala do práce. Bylo to fajn, dokud se to nezačalo měnit.

„Kláro, můžeš mi dneska pohlídat Matěje? Musím si něco zařídit.“ „Kláro, nemáš trochu mléka? Došlo mi.“ „Kláro, můžeš mi půjčit dvě stovky? Vrátím ti to zítra.“ Ze začátku jsem pomáhala ráda. Ale postupně se z občasné výpomoci stala každodenní povinnost. Petr si začal stěžovat: „Vždyť jsi pořád s Janou nebo s jejím klukem. Kdy budeš doma s námi?“ A já jsem neměla sílu mu říct, že mám pocit, že už nemám vlastní život.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy. Jana přišla bez ohlášení. „Kláro, musím ti něco říct. S Michalem (jejím manželem) je to hrozný. Pořád se hádáme. Ty máš štěstí, že máš Petra.“ Najednou se rozplakala. Objala jsem ji a snažila se ji utěšit. Ale v hlavě mi běželo: Proč to všechno musím řešit já? Proč si nenajde někoho jiného?

Začala mi volat i večer. „Kláro, můžu přijít? Nemůžu spát.“ Petr už to nevydržel: „Tohle není normální! Máš rodinu! Proč pořád řešíš její problémy?“ Já jsem jen mlčela. Nechtěla jsem Janě ublížit, ale zároveň jsem cítila, jak mi její přítomnost dusí život.

Jednoho dne přišla Jana s tím, že potřebuje přespat – prý ji Michal vyhodil z bytu. „Kláro, prosím tě, aspoň na jednu noc!“ Neuměla jsem říct ne. Petr byl vzteklý: „Tohle je poslední kapka! Tohle už není pomoc, to je zneužívání!“ Ale já jsem Janu nechala přespat v obýváku.

Druhý den ráno jsem našla Elišku uplakanou v posteli. „Mami, proč je teta Jana pořád tady? Já chci být jen s tebou.“ V tu chvíli mi došlo, že moje dcera trpí kvůli mé neschopnosti říct dost.

Začala jsem se Janě vyhýbat. Nezvedala jsem telefony, neotvírala dveře. Jednou mě zastavila na chodbě: „Kláro, co se děje? Proč se mi vyhýbáš?“ A já konečně našla odvahu: „Jano, potřebuju čas pro sebe a pro svou rodinu. Už to dál nejde.“ Rozplakala se a odešla.

Od té doby už spolu skoro nemluvíme. Občas ji potkám na schodech – dívá se na mě vyčítavě a já cítím směs viny a úlevy. Doma je klidnější atmosféra, Petr i Eliška jsou spokojenější. Ale já pořád přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla jen slabá a nechala se využívat?

Někdy večer sedím na balkoně a dívám se do tmy stejně jako tehdy. Přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním? Jak poznat, kdy už je potřeba říct dost – i za cenu ztráty přátelství?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsem byla sobecká – nebo že jsem měla zasáhnout dřív?