„Nech mě být, tati!“ – Příběh otce a syna, které rozdělily peníze

„Nech mě být, tati! Už mě s tím neser!“ Jeho hlas se rozléhal po našem malém bytě v paneláku na Jižním Městě, až se mi sevřelo hrdlo. Stál přede mnou, ruce zaťaté v pěst, oči plné vzteku a nepochopení. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly přehlušit tu bolest, která mezi námi visela.

„Tomáši, já ti jen chci pomoct…“ snažil jsem se šeptem, ale on mě nenechal domluvit.

„Pomoc? Tvoje pomoc je vždycky jen o tom, že mi něco vyčteš nebo mi budeš říkat, co mám dělat! Já už nejsem dítě!“

Zůstal jsem stát v kuchyni, opřený o ledničku, a nevěděl, co říct. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme spolu kdysi chodili na fotbal, jak jsem ho učil jezdit na kole v parku u Chodovské tvrze. Teď tu stojíme jako dva cizí lidé.

Všechno to začalo před dvěma lety, když jsem po letech dřiny v autodílně dostal nabídku na místo vedoucího servisu. Najednou bylo víc peněz – mohli jsme si dovolit lepší auto, Tomáš dostal nový počítač, dokonce jsme jeli na dovolenou do Krkonoš. Myslel jsem si, že to všechno dělám pro něj. Jenže čím víc jsem pracoval, tím míň jsem byl doma. A Tomáš začal být jiný. Uzavřenější. Drzejší.

Jednoho dne přišel domů s roztrhanou bundou a modřinou pod okem. „To nic není,“ odbyl mě. Ale já věděl, že se něco děje. Jenže místo abych si s ním sedl a promluvil si jako táta se synem, dal jsem mu peníze na novou bundu a šel zpátky do práce.

Pak přišel ten telefonát. Volala mi jeho třídní učitelka: „Pane Nováku, váš syn má problémy ve škole. Chodí pozdě, je drzý na učitele a vypadá to, že se zapletl s partou kluků, kteří kradou v obchodě.“

Zamrazilo mě. Když jsem to Tomášovi řekl, jen pokrčil rameny: „Vždyť ty stejně nemáš čas.“

Od té doby mezi námi rostla zeď. Snažil jsem se mu pomáhat – nabízel jsem mu peníze na doučování, chtěl jsem mu koupit nový telefon, když ten starý rozbil. Ale on vždycky jen vzal věci a odešel do svého pokoje.

Jednou večer jsem ho slyšel mluvit s kamarádem přes počítač: „Můj táta? To je jen chodící peněženka.“ Ty slova mě bodla do srdce jako nůž.

Začal jsem být přísnější – chtěl jsem vědět, kam chodí, s kým se stýká. On mi ale lhal do očí. Jednou jsem ho načapal, jak bere peníze z mé peněženky. „Na co to potřebuješ?“ zeptal jsem se.

„To je moje věc!“ odsekl.

„Tomáši, takhle to nejde! Já tě živím, platím ti školu…“

„A co? To je tvoje povinnost! Nikdy jsi tu pro mě nebyl! Jenom makáš a myslíš si, že všechno vyřešíš prachama!“

Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Vždyť já se snažil… Jenže možná špatně.

Jednou přišel domů opilý. Zase jsme se pohádali. „Víš co? Já už tady nechci být! Stejně ti jde jen o to, abys vypadal dobře před sousedama!“ křičel na mě.

„To není pravda! Já tě mám rád…“

„Kdy jsi mi to naposledy řekl?“

Nevěděl jsem.

Začal chodit domů čím dál později. Jednou nepřišel vůbec. Celou noc jsem nespal a ráno volal policii. Našli ho až druhý den – spal u kamaráda v garáži.

Když jsem pro něj přijel, seděl na obrubníku a kouřil cigaretu. „Proč jsi mě hledal? Stejně ti jde jen o to, abys neměl ostudu.“

Cestou domů jsme mlčeli. Doma si zabalil pár věcí a odešel k matce – rozvedli jsme se před třemi lety a od té doby jsme spolu mluvili jen kvůli Tomášovi.

Dny plynuly jeden za druhým. Byt byl tichý a prázdný. Každý večer jsem seděl u stolu a díval se na jeho fotku z dětství – usměvavý kluk s rozcuchanými vlasy a očima plnýma důvěry.

Jednou večer zazvonil telefon. „Tati… můžu přijít?“ Jeho hlas byl tichý a nejistý.

Když přišel, sedli jsme si ke stolu. Mlčeli jsme dlouho.

„Proč jsi nikdy nechtěl slyšet, co cítím?“ zeptal se najednou.

„Myslel jsem… že když ti dám všechno, co potřebuješ…“

„Já nepotřebuju tvoje peníze. Potřebuju tebe.“

Rozplakal jsem se. Poprvé po letech.

Nevím, jestli to dokážeme napravit. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Někdy si říkám: Kde jsme udělali chybu? Je možné znovu najít cestu k vlastnímu dítěti? Nebo už je pozdě?