Je opravdu lepší být daleko od rodiny? Můj příběh o vzdálenosti, která všechno změnila
„Proč mi zase nebereš telefon? Vždyť víš, že mám strach!“ křičela jsem do sluchátka, i když jsem věděla, že na druhém konci je jen ticho a hlasová schránka. Byla středa večer, venku padal těžký pražský déšť a já seděla na parapetu našeho malého bytu na Žižkově. Můj manžel Petr se vrátil z práce pozdě a unaveně odložil tašku. „Zase voláš mámě? Proč si to děláš?“ povzdechl si a já cítila, jak se mezi námi rozprostírá další neviditelná zeď.
Když jsme se před rokem rozhodli odejít z Brna do Prahy, myslela jsem si, že tím vyřeším všechny své problémy. Moje rodina byla vždycky komplikovaná – máma věčně nespokojená, táta uzavřený do sebe a sestra Jana, která mi nikdy nedokázala odpustit, že jsem odešla první. Petr mi tehdy říkal: „Potřebujeme začít znovu. Daleko od těch hádek.“ A já mu věřila. Jenže teď, když jsem seděla v cizím městě a poslouchala déšť bubnující na okno, jsem si nebyla jistá vůbec ničím.
„Měla bys je nechat být,“ řekl Petr tiše a nalil si sklenici vína. „Vždyť jsme tady spolu. Máme práci, byt… Co ti chybí?“
„Chybí mi domov,“ vyklouzlo mi ze rtů dřív, než jsem to stihla zastavit. Petr se na mě podíval s bolestí v očích. Věděla jsem, že ho tím raním. On se snažil. Ale já měla pocit, že jsem ztratila kus sebe.
Další den ráno mi přišla zpráva od sestry: „Máma je v nemocnici. Volala jsem ti.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Okamžitě jsem volala Janě zpět.
„Proč jsi mi to neřekla hned?“ vyhrkla jsem.
„Aby sis zase mohla stěžovat, že jsi daleko? Vždyť jsi to tak chtěla!“ její hlas byl ostrý jako břitva.
„Jano, prosím… Jak jí je?“
„Infarkt. Zatím stabilizovaná. Táta je s ní.“
Seděla jsem na posteli a nevěděla, co dělat. Petr přišel do ložnice a viděl můj výraz.
„Co se stalo?“
„Máma… je v nemocnici.“
Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Musíš jet.“
Cesta do Brna byla nekonečná. V hlavě mi běžely všechny hádky s mámou – jak mi vyčítala, že ji opouštím, jak jsme si nerozuměly. Najednou mi to všechno připadalo malicherné.
V nemocnici seděla Jana na lavici a ani se na mě nepodívala. Táta byl uvnitř u mámy. Když jsem vešla do pokoje, máma měla zavřené oči a vypadala menší než kdy dřív.
„Mami…“ zašeptala jsem.
Otevřela oči a slabě se usmála. „Tak přece jsi přijela.“
Sedla jsem si k ní a držela ji za ruku. Najednou jsme nepotřebovaly slova. Všechno to napětí mezi námi zmizelo.
Když jsem večer seděla s Janou v nemocniční kavárně, mlčely jsme dlouho. Nakonec promluvila ona:
„Víš, vždycky jsem ti záviděla odvahu odejít. Ale teď… mám pocit, že jsme obě něco ztratily.“
Podívala jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že jí rozumím.
Zůstala jsem v Brně několik dní. Pomáhala jsem tátovi doma, starala se o mámu a znovu objevovala místa svého dětství. Každý večer mi Petr volal a ptal se, kdy se vrátím.
„Nevím,“ odpovídala jsem upřímně. „Potřebuju tu být.“
Jednou večer jsme s Janou seděly na balkoně našeho starého bytu a popíjely čaj.
„Myslíš, že kdybychom nikdy neodešly, bylo by všechno lepší?“ zeptala se Jana tiše.
Zamyslela jsem se. „Možná bychom byly nešťastné jinak.“
Když se máma uzdravila natolik, že mohla domů, musela jsem se rozhodnout: vrátit se do Prahy k Petrovi nebo zůstat v Brně s rodinou? Petr přijel za mnou a viděla jsem v jeho očích strach i lásku.
„Nechci tě ztratit,“ řekl mi večer v kuchyni.
Objala jsem ho. „Já tebe taky ne. Ale už nechci utíkat před tím, co cítím.“
Nakonec jsme se rozhodli vrátit do Prahy společně – ale tentokrát jsme začali jezdit do Brna častěji. S Janou jsme si začaly psát každý den a s mámou jsme našly nový způsob, jak spolu mluvit bez výčitek.
Dnes už vím, že vzdálenost sama o sobě nic neřeší. Problémy si člověk nese s sebou – ať už je v Praze nebo v Brně.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je opravdu lepší být daleko od rodiny? Nebo je lepší čelit bolesti i radosti společně? Co myslíte vy?