Nejsem vaše služka: Příběh Magdy z Brna

„Magdo, kde je ten oběd? Vždyť už je skoro jedna!“ ozvalo se z obýváku hlasitěji, než bych si přála. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené do dřezu plného špinavého nádobí, a v hlavě mi hučelo. Všechno mě bolelo – záda, hlava, srdce. Ale nejvíc mě bolela ta slova, která jsem slyšela už tolikrát.

„Za chvíli to bude, mami,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem věděla, že to stejně nestačí. Tchyně seděla v křesle jako královna a čekala, až jí přinesu talíř s polévkou. Michal byl v práci, děti ve škole a já… já jsem byla doma. Doma? Nebo spíš ve vězení?

Když jsme se s Michalem brali, byla jsem plná snů. Chtěla jsem být učitelkou češtiny, psát básně, cestovat. Ale pak přišla realita: jeho maminka onemocněla, potřebovala péči. „Magdičko, ty jsi tak hodná, pomůžeš nám, viď?“ říkala mi tehdy tchyně s úsměvem. A já kývla. Protože jsem byla hodná holka. Protože jsem chtěla být přijímaná.

Roky plynuly. Každý den jsem vařila, prala, uklízela, starala se o děti i o tchyni. Michal byl pořád v práci nebo na fotbale s kamarády. Když přišel domů, chtěl mít klid. „Magdo, proč je tu nepořádek? Proč jsou děti tak hlučné? Proč jsi ještě nevyzvedla léky?“

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na svůj odraz v okně. Vlasy rozcuchané, kruhy pod očima, ruce popraskané od saponátu. Kde je ta Magda, která chtěla psát básně? Kde je ta Magda, která se smála a snila?

„Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se mě dcera Anička a objala mě kolem ramen.

„Jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Ale pravda byla jiná: byla jsem prázdná.

Jednoho dne přišla do školy pozvánka na literární soutěž pro dospělé. Chvíli jsem ji držela v ruce a pak ji schovala do šuplíku. „Na to nemáš čas,“ řekla mi tchyně, když ji našla. „Musíš se starat o rodinu.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Vzala jsem papír a začala psát. Slova ze mě tekla jako řeka: o bolesti, o snech, o tom, jaké to je být neviditelná.

Za pár dní jsem sebrala odvahu a poslala báseň do soutěže. Nikomu jsem nic neřekla.

O měsíc později mi přišel dopis: vyhrála jsem druhé místo. Srdce mi bušilo radostí i strachem zároveň. Co na to řekne Michal? Co na to řekne jeho maminka?

Večer jsem jim to oznámila u večeře.

„To je hezké,“ řekl Michal bez zájmu a dál si četl zprávy na mobilu.

Tchyně jen mávla rukou: „To jsou takové hlouposti. Hlavně nezapomeň zítra vyžehlit košile.“

V tu chvíli mi něco prasklo v hrudi.

„A co kdybych chtěla jít pracovat?“ zeptala jsem se tiše.

Michal zvedl oči: „A kdo se bude starat o mámu? O děti? O dům?“

„A kdo se stará o mě?“ vyhrkla jsem.

Nastalo ticho. Dlouhé a těžké.

Další dny byly napjaté. Tchyně byla ještě protivnější než obvykle, Michal se mnou skoro nemluvil. Ale já cítila něco nového – vztek i sílu zároveň.

Začala jsem chodit na večerní kurzy tvůrčího psaní v místní knihovně. Každé úterý jsem si oblékla kabát a odešla z domu dřív, než stihli protestovat.

„Magdo, kam jdeš?“ ptala se tchyně.

„Za svými sny,“ odpověděla jsem poprvé v životě upřímně.

Kurzy mi daly víc než jen nové znalosti – poznala jsem nové lidi, kteří mě podporovali a věřili ve mně víc než vlastní rodina.

Jednou večer mě čekal Michal v kuchyni.

„Tohle už dál nejde,“ řekl tvrdě. „Buď rodina, nebo tvoje hloupé básničky.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé necítila strach.

„Nejsem vaše služka,“ řekla jsem klidně. „Jsem Magda.“

Dnes už vím, že to bylo nejtěžší rozhodnutí mého života – ale také to nejlepší. Odešla jsem s dětmi do podnájmu a začala znovu. Není to lehké – peněz je málo, práce hodně a někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale každý večer si sednu ke stolu a píšu. A cítím se živá.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije cizí životy? Kolik z nás zapomnělo na své sny jen proto, aby byly „hodné holky“? Co byste udělali vy na mém místě?