Nikdy nevpouštěj svobodnou kamarádku přes práh: Příběh o přátelství, mateřství a strachu ze samoty

„Kláro, nikdy nevpouštěj svobodnou kamarádku přes práh. Vždycky to skončí špatně.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála v kuchyni a dívala se na Zuzanu, jak si hraje s mým synem Matýskem. Máma mi to řekla jen tak mezi řečí, když mi pomáhala s kojením v šestinedělí. Tehdy jsem se tomu smála, ale teď… teď jsem se přistihla, že Zuzanu pozoruju jinak.

„Klári, můžeš mi podat plínku?“ zavolala na mě Zuzana z obýváku. Její hlas byl jako vždy veselý, ale já cítila v žaludku podivný tlak. Podala jsem jí plínku a snažila se usmát. „Díky, ty máš doma takový pořádek! Já bych to sama nikdy nezvládla,“ pokračovala Zuzana a já najednou nevěděla, jestli to myslí upřímně, nebo jestli je to nějaká narážka.

Zuzana byla vždycky ta, která měla všechno pod kontrolou. Práce v reklamce, večírky, cestování. Já jsem byla ta usedlejší – učitelka na základce, manželství s Honzou, teď miminko. Přesto jsme si rozuměly od střední školy. Jenže teď… teď jsem měla pocit, že mezi námi něco stojí.

Jednou večer, když Honza přišel domů pozdě z práce a Matýsek konečně usnul, jsem seděla na gauči a přemýšlela nad tím, co mi máma řekla. „Víš, Klárko, svobodné kamarádky jsou fajn, ale když máš rodinu, už to není ono. Ony ti závidí a můžou ti všechno rozbít.” Vzpomněla jsem si na její pohled – vážný, skoro až varovný.

Začala jsem si všímat věcí, které bych dřív přešla bez povšimnutí. Zuzana se často ptala na Honzu – jak se máme, jestli nám to klape. Smála se jeho vtipům víc než já. Jednou přišla v krátké sukni a já si všimla, jak se Honza na ni dívá. Bylo to jen na vteřinu, ale v tu chvíli se ve mně něco sevřelo.

„Klári, nechceš si někdy vyrazit jen my dvě? Třeba do kina?“ navrhla Zuzana jedno odpoledne. „Víš, že teď nemůžu,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Mám Matýska.“ Zuzana se usmála a pokrčila rameny: „Jasně, chápu.“ Ale já cítila výčitky – vůči ní i sobě.

Začala jsem Zuzanu zvát méně často. Vymýšlela jsem si výmluvy – Matýsek je nemocný, Honza má hodně práce, já nestíhám. Zuzana mi psala zprávy: „Chybíš mi.“ „Kdy tě zase uvidím?“ Ale já odpovídala čím dál později a stručněji.

Jednoho dne přišla nečekaně. Stála ve dveřích s dortem v ruce a úsměvem na tváři. „Přinesla jsem ti něco sladkého! Dneska je to přesně rok od chvíle, co ses stala mámou.“ Měla jsem chuť ji obejmout, ale místo toho jsem cítila napětí. Pozvala jsem ji dál – přece jen byla moje nejlepší kamarádka.

Seděly jsme u stolu a povídaly si o všem možném. Najednou se Zuzana zadívala do hrnku s kávou: „Víš… někdy mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“ Zarazila jsem se. „To není pravda,“ zalhala jsem. „Jenom… mám teď jiný život.“

Zuzana se usmála smutně: „Já vím. Ale někdy mám pocit, že mě odstrkuješ.“

V tu chvíli mi bylo do breku. Chtěla jsem jí říct pravdu – že mám strach. Že mě děsí představa, že by mohla být pro Honzu zajímavější než já. Že mě děsí samota i ztráta přátelství.

Ale místo toho jsem mlčela.

Zuzana odešla dřív než obvykle. Když za ní zaklaply dveře, rozbrečela jsem se naplno.

Večer přišel Honza domů a našel mě uplakanou v kuchyni. „Co se stalo?“ ptal se starostlivě.

„Myslíš… myslíš, že bych měla přestat zvát Zuzanu k nám?“ vyhrkla jsem.

Honza se zarazil: „Proč bys to dělala? Vždyť je to tvoje nejlepší kamarádka.“

„Máma říkala…“ začala jsem vysvětlovat.

Honza mě objal: „Kláro, tvoje máma to myslí dobře, ale nemůžeš žít podle jejích strachů. To bys přišla o všechno.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co je horší – ztratit kamarádku kvůli vlastní nejistotě nebo riskovat bolest ze zrady?

Druhý den ráno jsem napsala Zuzaně dlouhou zprávu. Omluvila jsem se jí za všechno a poprosila ji o schůzku.

Sešly jsme se v malé kavárně na Letné. Seděla tam už předem a nervózně si hrála s ubrouskem.

„Zuzano… promiň mi to všechno,“ začala jsem hned ve dveřích. „Bála jsem se… Bála jsem se tě pustit blíž k sobě i k rodině.“

Zuzana mlčela dlouho. Pak řekla: „Já bych ti nikdy neublížila, Klári.“

A já jí věřila.

Od té doby jsme si nastavily nové hranice – upřímnost před vším ostatním.

Ale ta věta od mámy ve mně zůstala jako stín.

Někdy si říkám: Kolik vztahů rozbije jedna jediná věta? A kolik z nás žije podle strachu místo podle srdce?