Když nemoc mé dcery odhalila pravdu: Příběh otce, který musel začít znovu

„Tati, proč mě bolí bříško pořád víc?“ Anička se na mě dívala velkýma očima, které byly plné slz a strachu. Seděl jsem u její postele v dětském pokoji našeho bytu v Brně-Žabovřeskách a snažil se jí utřít pot z čela. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu okamžiku. Jana, moje žena, byla už třetí den pryč. Nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy. Všechno ve mně křičelo, že něco není v pořádku.

„Neboj se, Aničko, všechno bude dobré,“ zalhal jsem a pohladil ji po vlasech. Ale sám jsem tomu nevěřil. Když jsem ji vezl do dětské nemocnice na Černopolní, měla horečku přes čtyřicet a byla bledá jako stěna. Lékařka, paní doktorka Novotná, se na mě dívala s vážným výrazem. „Pane Nováku, musíme udělat krevní testy. Něco se mi nezdá.“

Seděl jsem na chodbě a v ruce žmoulal Aniččinu oblíbenou plyšovou lišku. Hlavou mi běžely myšlenky: Kde je Jana? Proč mi nevolá? Co když… co když už se nevrátí? Když mi doktorka oznámila, že Anička má vážnou autoimunitní nemoc a bude potřebovat dlouhodobou léčbu, měl jsem pocit, že se mi pod nohama propadla zem.

„Budeme potřebovat krevní testy i od vás a vaší ženy,“ řekla doktorka Novotná. „Některé genetické markery musíme ověřit.“

Zavolal jsem Janě snad stokrát. Nakonec jsem jí napsal zoufalou zprávu: „Anička je v nemocnici. Potřebujeme tě.“ Odpověď nepřišla.

Dny plynuly a já spal na rozkládacím křesle vedle Aničky. Byla slabá, ale statečná. Jednou v noci mě vzbudila její tichá slova: „Tati, maminka už nás nemá ráda?“ Zlomilo mi to srdce. Co jsem jí měl říct? Že nevím? Že mám strach stejně jako ona?

Když přišly výsledky testů, doktorka Novotná mě pozvala do své kanceláře. Seděl jsem tam sám, ruce se mi třásly. „Pane Nováku… je mi to líto, ale genetické testy ukázaly, že nejste Aniččin biologický otec.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Všechno, co jsem považoval za jisté – naše rodina, moje role otce – bylo pryč. „To není možné,“ zašeptal jsem. „Musí to být chyba.“

Doktorka jen smutně zavrtěla hlavou. „Vím, že je to těžké. Ale Anička vás potřebuje víc než kdy dřív.“

Vyšel jsem z nemocnice do deště a dlouho bloudil ulicemi Brna. V hlavě mi hučelo: Jak to mohla Jana udělat? Proč mi lhala? A co teď? Mám Aničku opustit? Nebo ji milovat dál jako vlastní?

Když jsem se vrátil do nemocnice, Anička spala. Sedl jsem si k ní a držel ji za ruku. Najednou mi došlo, že na tom vlastně nezáleží. Byla moje dcera – možná ne podle krve, ale podle srdce určitě.

O dva dny později se Jana konečně objevila. Vypadala unaveně a vystrašeně. „Martine… promiň,“ zašeptala mezi dveřmi pokoje.

„Kde jsi byla?“ vyjel jsem na ni tiše, abych nevzbudil Aničku.

„Potřebovala jsem čas… bála jsem se ti to říct,“ rozplakala se.

„Kdo je její otec?“ zeptal jsem se chladně.

Jana se zhroutila na židli a mezi vzlyky přiznala: „Byl to jen jeden večer… s Petrem z práce… nikdy jsem toho nelitovala víc.“

Chtěl jsem křičet, rozbít něco, utéct. Ale místo toho jsem jen seděl a mlčel. Všechno ve mně bylo prázdné.

Další týdny byly peklo. Jana odešla bydlet k matce do Modřic a já zůstal s Aničkou sám. Musel jsem se naučit vařit bezlepkové jídlo, jezdit s ní na kontroly do nemocnice a odpovídat na její otázky o mamince. Každý večer jsme si četli pohádky a já jí sliboval, že všechno zvládneme.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně a objala mě kolem pasu. „Tati, já tě mám nejradši na světě.“ V tu chvíli jsem věděl, že to zvládnu – kvůli ní.

Jana se časem začala vracet na návštěvy, ale naše vztahy byly chladné a plné výčitek. S Petrem už nebyla – prý to byla chyba. Ale já už jí nedokázal věřit.

Začal jsem chodit na terapii k paní psycholožce Dvořákové na Veveří. Pomohla mi pochopit, že rodina není jen o krvi, ale hlavně o lásce a odpovědnosti. Postupně jsme s Aničkou našli nový rytmus života – jen my dva.

Dnes je Anička po léčbě stabilizovaná a chodí do školy na Botanické. Já pracuji z domova jako grafik a snažím se být pro ni tím nejlepším tátou. Občas si říkám: Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste milovat dítě, které není vaše? A kde vlastně začíná a končí opravdová rodina?