Proč už nechodíš domů, synu? – Můj boj o rodinu, kterou ztrácím každý den

„Proč už nechodíš domů, synu?“ šeptám do ticha prázdného bytu, kde ještě před pár lety zněl tvůj smích. Včera jsem ti volala. Zase jsi to nezvedl. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v hlavě mi běží poslední rozhovor s Janou, tvojí ženou. „Marie, myslím, že by bylo lepší, kdybyste nám dala trochu prostoru. Ondřej potřebuje klid a vy… vy pořád jenom řešíte minulost.“ Její hlas byl ledový, oči tvrdé. A ty jsi stál vedle ní, hlavu sklopenou, ani ses na mě nepodíval.

Bylo to před třemi měsíci. Od té doby jsi doma nebyl. Ani na svátek, ani na narozeniny. Vždycky jsi byl můj jediný syn, můj svět. Po smrti tvého otce jsme byli jen my dva. Všechno jsem ti obětovala – čas, sny, někdy i samu sebe. Pamatuješ, jak jsme spolu pekli vánočku? Jak jsi mi pomáhal s nákupem na trhu? Jak jsi mi šeptal do ucha, že mě nikdy neopustíš?

Teď tu sedím sama. Každé ráno čekám na tvou zprávu. Každý večer doufám, že se objevíš ve dveřích. Ale místo toho slyším jen ticho a v hlavě mi zní Janina slova: „Ondřej má teď vlastní rodinu.“

Všichni kolem mě říkají: „Musíš to přijmout, Marie. Děti odcházejí.“ Ale jak mám přijmout to, že mě vlastní syn vymazal ze svého života? Co jsem udělala špatně? Byla jsem moc starostlivá? Nebo jsem tě dusila svou láskou? Sousedka paní Novotná mi radí: „Zkus jim napsat dopis. Třeba Jana změní názor.“ Ale já vím, že Jana mě nemá ráda. Nikdy mě nechtěla přijmout do rodiny. Už na svatbě jsem cítila její chlad.

Pamatuji si ten den, když jsi mi poprvé řekl: „Mami, Jana si myslí, že bychom měli být víc sami.“ Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Snažila jsem se usmívat: „Samozřejmě, synku. Jste mladí, potřebujete prostor.“ Ale uvnitř jsem cítila strach. Strach, že tě ztrácím.

Od té doby se všechno změnilo. Přestali jsme spolu chodit na procházky do Stromovky. Přestal jsi mi volat jen tak, bez důvodu. A pak přišlo to ultimátum: „Buď budeš respektovat naše soukromí, nebo…“ Nedořekla to. Ale ty jsi pochopil.

Včera jsem tě viděla na ulici. Šel jsi rychle, díval ses do země. Zavolala jsem na tebe: „Ondřeji!“ Otočil ses jen na vteřinu a pak jsi pokračoval dál. Jako bych byla vzduch.

Doma jsem brečela do polštáře. Proč mě nenávidíš? Nebo je to jen strach? Strach postavit se Janě? Vím, že je silná osobnost. Všechno musí být podle ní – i tvoje vztahy s rodinou.

Dnes ráno jsem sebrala odvahu a zavolala ti znovu. Zvedla to ona.

„Marie, prosím vás, respektujte naše rozhodnutí,“ řekla bez emocí.

„Chci jen slyšet svého syna,“ zašeptala jsem.

„Ondřej je zaneprázdněný.“

„Můžu mu aspoň něco vzkázat?“

„On ví, že jste volala.“

A zavěsila.

Sedím tu a přemýšlím o všem, co jsem pro tebe udělala. O tom, jak jsem tě držela za ruku při první zlomenině. Jak jsem ti šila kostým na maškarní bál ve školce. Jak jsme spolu plakali po smrti táty.

Teď mám pocit, že umírám podruhé.

Moje kamarádka Alena říká: „Musíš žít svůj život, Marie! Najdi si koníčky!“ Ale jak mám žít bez tebe? Bez tvého smíchu? Bez vědomí, že jsi šťastný?

Někdy mám chuť zajít za vámi domů a zazvonit. Ale bojím se odmítnutí. Bojím se Janina pohledu a tvého ticha.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím nad tím, jestli tě Jana opravdu miluje – nebo jestli tě jen ovládá. Přemýšlím nad tím, jestli se někdy ozveš sám od sebe.

Dnes jsem ti napsala dopis:

„Milý Ondřeji,

vím, že máš svůj život a svou rodinu. Ale nikdy nezapomeň, že máš i matku, která tě miluje víc než cokoli na světě. Prosím tě jen o jedno – nezapomeň na mě.

Tvoje máma.“

Nevím, jestli ti ho Jana předá.

Možná je chyba ve mně. Možná jsem byla moc upjatá matka. Možná jsem tě měla pustit dřív.

Ale jedno vím jistě – láska matky nikdy nekončí.

A tak tu sedím a čekám na tvůj telefonát.

Možná přijde zítra… možná nikdy.

Řekněte mi – co byste dělali na mém místě? Má smysl bojovat o syna za každou cenu? Nebo mám konečně pustit minulost a začít žít pro sebe?