Proč moje dcera odmítá pečovat o svou nemocnou matku: Příběh rozdělené rodiny

„Proč to musím být zase já? Proč vždycky všechno padne na mě?“ Klára stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné vzdoru. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne. Moje žena Eva ležela v ložnici, slabá a unavená po další chemoterapii. Já, Jan, jsem stál mezi nimi – mezi dvěma světy, které se navzájem odmítaly dotknout.

„Kláro, prosím tě, maminka tě potřebuje. Nemůžu všechno zvládnout sám,“ snažil jsem se jí domluvit, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Tati, já už nemůžu. Celý život jsem byla ta, co musela ustupovat. Vždycky jste byli jen vy dva. Já jsem byla vzduch.“

Ta slova mě bodla hlouběji než jakýkoliv jiný výrok. Vždyť jsme se snažili dát jí všechno! Nebo ne? Vzpomínky na její dětství mi probleskly hlavou – jak jsme s Evou pracovali dlouho do noci, abychom jí mohli zaplatit kroužky, jak jsme jí koupili první kolo, jak jsme ji vozili na tábory. Ale teď, když je Eva nemocná a já potřebuji pomoc, Klára couvá.

„Kláro, vím, že to není lehké. Ale maminka je tvoje máma. Kdo jiný jí má pomoct?“

„A kdo pomohl mně, když jsem to potřebovala?“ vyhrkla a v očích se jí zaleskly slzy. „Když jsem měla úzkosti na gymplu, když jsem brečela večer v pokoji? Byli jste někde pryč nebo jste se hádali. Nikdy jste si mě nevšimli.“

Zůstal jsem stát jako opařený. Vždyť jsme si toho nevšimli… Nebo jsme to nechtěli vidět? Eva byla vždycky dominantní, všechno muselo být podle ní. Klára byla tichá, uzavřená do sebe. A já? Já jsem byl ten prostředník, který se snažil udržet klid za každou cenu.

Ten večer jsem seděl u Evy na posteli. Byla bledá, oči zavřené.

„Jak to šlo s Klárou?“ zašeptala.

„Nechce… Nechce ti pomoct. Má pocit, že jsme ji zanedbali.“

Eva otevřela oči a zadívala se do stropu. „Možná má pravdu. Byla jsem na ni tvrdá. Chtěla jsem, aby byla silná…“

„Ale teď potřebujeme její sílu my,“ povzdechl jsem si.

Dny plynuly a napětí v bytě na pražském sídlišti houstlo. Klára chodila domů pozdě, vyhýbala se nám. Já jsem běhal mezi prací a nemocnicí, snažil se vařit, prát a zároveň být Evě oporou. Někdy jsem měl chuť prostě utéct – jít do hospody na pivo a zapomenout na všechno.

Jednou večer jsem uslyšel z Klářina pokoje tlumený pláč. Zaklepal jsem a vešel dovnitř.

„Klárko…“

Seděla na posteli, objímala polštář a třásla se.

„Já to nezvládnu, tati… Já mám strach…“

Přisedl jsem si k ní a poprvé po letech ji objal.

„Já taky,“ přiznal jsem tiše.

Seděli jsme tam dlouho beze slov. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítil, že jsme zase rodina – i když rozbitá a bolavá.

Další den ráno přišla Klára za Evou do pokoje. Stála nesměle ve dveřích.

„Mami… můžu ti něco přinést?“

Eva se na ni usmála slabým úsměvem a natáhla k ní ruku.

Byl to malý krok, ale pro nás obrovský.

Péče o nemocného člověka není jen o fyzické pomoci – je to hlavně o odpuštění starých křivd a hledání cesty zpátky k sobě. Někdy je těžké přiznat si vlastní chyby a ještě těžší je odpustit druhým i sobě samému.

Dnes už vím, že rodina není samozřejmost. Je to něco, co musíme každý den znovu budovat – i když nás to bolí.

Ptám se vás: Co byste dělali na mém místě? Jak najít cestu ke smíření, když jsou rány tak hluboké?