Mezi dvěma domovy: Když manžel nechce mou nemocnou maminku pod jednou střechou

„Jano, už jsem ti to říkal stokrát. Tvoje máma u nás bydlet nemůže. Potřebuješ jí najít byt. A to rychle.“

Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako žula. V ruce jsem svírala hrnek s čajem, který jsem před chvílí připravila pro maminku. Její kašel se v noci zhoršil a já celou noc nespala. V hlavě mi hučelo. „Petr, prosím tě, ona nemá kam jít. A já ji teď nemůžu nechat samotnou…“

„To není můj problém! Já potřebuju doma klid. Už takhle mám v práci dost stresu. Nechci, aby tu někdo pořád kašlal a coural po bytě. Navíc…“ odmlčel se a sklopil oči, „…máme jen dva pokoje. Ty víš, že nemám rád, když mi někdo leze do soukromí.“

Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že Petr není zlý člověk. Jen… nikdy si s mou mámou moc nerozuměl. Od začátku našeho vztahu mezi nimi panovalo napětí, které se teď změnilo v ledovou zeď. Ale co mám dělat? Maminka je po mrtvici, potřebuje pomoc s běžnými věcmi – a já jsem jediná, kdo jí může být nablízku.

Z ložnice se ozvalo slabé zakašlání. Odhodila jsem hrnek na stůl a šla za ní. Ležela na posteli, bledá, oči zarudlé únavou. „Janičko… nechci vám být na obtíž,“ zašeptala.

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. „Mami, nejsi na obtíž. Nikdy.“

Ale v hlavě mi zněla Petrova slova jako ozvěna v prázdné místnosti. Co když má pravdu? Co když naše manželství nevydrží tenhle tlak?

Ten večer jsme seděli s Petrem naproti sobě u stolu. Ticho bylo husté jako mlha nad Vltavou. „Jano, já tě chápu,“ začal tišeji, „ale já prostě nezvládnu žít s tvojí mámou pod jednou střechou. Najdi jí nějaký pěkný byt tady ve čtvrti, budu ti s tím pomáhat finančně. Ale doma už to dál nejde.“

„A co když si to nemůže dovolit?“ vyhrkla jsem zoufale.

„Pomůžeme jí přece! Ale já potřebuju svůj klid. Chci mít domov pro nás dva.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě – i když je to těžké. Ale co když je tohle už za hranicí toho, co může člověk zvládnout?

Další dny byly jako zlý sen. Chodila jsem do práce, starala se o maminku a snažila se tvářit před Petrem, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli mám právo rozbít naše manželství kvůli mámě.

Jednoho dne přišla sestra z domova důchodců, kde jsem se byla zeptat na možnosti péče: „Paní Nováková, vaše maminka by mohla dostat místo v našem zařízení do půl roku. Ale teď… jedině domácí péče nebo pronájem bytu.“

Maminka seděla u stolu a tiše plakala. „Janičko… já už bych to zvládla sama…“

„Mami, neblázni! Víš dobře, že potřebuješ pomoc.“

Petr přišel domů dřív než obvykle a našel mě v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Jano… promiň,“ řekl tiše a sedl si vedle mě. „Já vím, že je to těžké. Ale já prostě nezvládnu mít ji tady pořád.“

Podívala jsem se na něj skrz slzy: „A co když jednou bude tvoje máma potřebovat pomoc? Pošleš ji taky pryč?“

Petr ztuhl. „To je něco jiného…“

„Není! Je to úplně stejné!“ vykřikla jsem zoufale.

Ticho mezi námi bylo tentokrát jiné – bolestné a plné nevyřčených slov.

Nakonec jsme našli malý byt v paneláku o dvě ulice dál. Maminka tam nechtěla jít, ale přesvědčila jsem ji slibem, že za ní budu chodit každý den.

Stěhování bylo jako pohřeb – tiché slzy, krabice plné vzpomínek a pocit viny, který mě dusil každou noc.

Maminka mi jednou řekla: „Janičko, nikdy si to nevyčítej. Udělala jsi pro mě všechno.“ Ale já si to vyčítám dodnes.

Petr je zase spokojený – máme doma klid a pořádek. Ale mezi námi zůstalo něco zlomeného.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem bojovat víc? Nebo je správné chránit vlastní rodinu i za cenu bolesti té původní?

Co byste udělali vy? Je správné obětovat jednoho člena rodiny pro klid druhého? Nebo existuje cesta, jak nikoho neztratit?