Mezi námi dluh: Příběh lásky na hraně propasti

„To si děláš srandu, Ivano? Další účtenka z drogerie? Vždyť jsme se domluvili, že budeme šetřit!“ Petr stál ve dveřích kuchyně s mým nákupem v ruce a jeho hlas byl ostřejší než nůž na chleba, který jsem právě držela. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit na zem a utéct. Ale kam? Do ložnice, kde už mě čekaly jen další výčitky? Nebo ven, kde pršelo a bylo stejně sychravo jako v našem vztahu?

Ještě před dvěma lety jsme s Petrem plánovali svatbu na zámku v Hluboké. Smáli jsme se, že budeme mít tři děti a psa. Ale pak přišel hypotéční úvěr na byt v Modřanech, splátky za auto a nečekané výdaje na opravu střechy. Najednou jsme místo snů počítali každou korunu. A Petr začal počítat i mě.

„To nebylo nic zbytečného,“ snažila jsem se bránit. „Potřebovala jsem prací prášek a šampon.“

„A musela jsi koupit ten drahý? Nestačil by ten za třicet korun?“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem si dovolila koupit něco jen pro sebe – nový svetr ve slevě, kávu s kamarádkou po práci. Vždycky jsem měla pocit, že musím něco skrývat. A přitom jsem nikdy nebyla rozhazovačná.

Petr býval jiný. Když jsme spolu začínali chodit, nosil mi růže z tržnice a říkal, že peníze nejsou všechno. Teď měl tabulku v Excelu, kde sledoval každý náš výdaj. Každý měsíc jsme seděli u stolu a on mi ukazoval grafy – kolik jsme utratili za jídlo, za drogerii, za „zbytečnosti“. Já byla ta zbytečnost.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla tramvají pod naším panelákem. V ruce jsem držela hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Petr byl v obýváku a sledoval zprávy. Najednou přišel ke mně.

„Ivano, já už nevím, jak dál. Máme dluhy, nemůžeme si dovolit ani dovolenou na Šumavě. Ty pořád utrácíš za hlouposti.“

„To nejsou hlouposti,“ zašeptala jsem. „Já už ani nevím, kdo jsem. Připadám si jako vězeň.“

„Vězeň? To já tady makám od rána do večera! Ty máš práci na poloviční úvazek a ještě rozhazuješ!“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila vztek místo studu. „Víš co? Já taky pracuju! A starám se o domácnost! Kdy jsi naposledy uvařil nebo vysál?“

Petr mlčel. Pak práskl dveřmi a odešel do ložnice.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat všechny ty pocity – bezmoc, smutek, vztek i strach. Psala jsem o tom, jak mě bolí, když mě Petr kontroluje. Jak se bojím otevřít schránku, protože tam může být další upomínka od banky. Jak se stydím před kamarádkami, když si nemůžu dovolit jít s nimi na víno.

Jednou mi zavolala máma: „Ivanko, jsi v pořádku? Už jsi dlouho nebyla doma.“

„Mami, mám toho moc v práci,“ zalhala jsem.

Ve skutečnosti jsem se styděla přiznat pravdu – že náš vztah je v troskách a já nevím, jak ho zachránit.

Jednoho dne přišla upomínka od banky – splátka hypotéky nebyla uhrazena včas. Petr byl vzteky bez sebe.

„To je tvoje vina! Kdybys tolik neutrácela…“

„To není fér! Tohle není jen moje chyba!“ vykřikla jsem poprvé nahlas.

Začali jsme se hádat častěji. Každá hádka byla ostřejší než ta předchozí. Přestali jsme spolu spát v jedné posteli. Večer jsme mlčky seděli u televize nebo každý u svého mobilu.

Jednou večer přišla sms od mé kamarádky Jany: „Nechceš přijít na víno? Potřebuju tě vidět.“

Šla jsem. Seděly jsme v malé vinárně na Vinohradech a já jí všechno řekla. Jana mě objala: „Ivano, tohle není normální. Nemůžeš žít ve strachu z každé koruny.“

Cestou domů jsem přemýšlela o jejích slovech. Co když má pravdu? Co když už nejde o peníze, ale o důvěru? O respekt?

Začala jsem hledat práci na plný úvazek. Bylo to těžké – konkurence je velká a já měla pocit, že nic neumím. Ale nakonec jsem místo našla – v malé firmě na účetnictví.

Když jsem to Petrovi oznámila, jen pokrčil rameny: „Aspoň budeš mít co dělat.“

Ale já cítila poprvé po dlouhé době hrdost sama na sebe.

Začala jsem si šetřit vlastní peníze bokem – malou částku každý měsíc. Ne pro sebe, ale pro případ, že bych musela odejít.

Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. Byl unavený a smutný.

„Ivano… promiň mi to všechno. Já mám strach… Bojím se, že to nezvládneme.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili upřímně – o strachu z dluhů, o tom, jak nás peníze rozdělily víc než cokoli jiného.

Nevím, jestli náš vztah přežije. Ale vím jedno – už nikdy nedovolím, aby mě někdo kontroloval tak jako doteď.

Možná je láska silná, ale někdy prostě nestačí.

A co vy? Myslíte si, že peníze mohou zničit i tu největší lásku? Nebo je chyba ve mně, že jsem věřila pohádce o šťastném konci?