Zamilovala jsem se do terapeuta, který měl zachránit mé manželství

„To už nemá smysl,“ řekl Petr tiše, ale pevně, a vstal z pohovky. Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl vztek a bezmoc. Byli jsme uprostřed čtvrté párové terapie. Seděla jsem naproti němu, v ruce zmuchlaný kapesník, oči červené od pláče. Vedle nás seděl pan doktor Marek Novotný, náš terapeut, který nás tím bahnem vedl s neuvěřitelnou trpělivostí.

„Zůstaneš?“ zeptal se mě Marek tiše, když za Petrem zaklaply dveře. Jen jsem přikývla. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Když jsme s Petrem začali chodit na terapii, byla jsem zoufalá. Po deseti letech manželství jsme spolu skoro nemluvili, hádky byly na denním pořádku a já měla pocit, že se dusím. Petr byl pořád v práci, doma jen mlčel nebo se rozčiloval kvůli maličkostem. Já se snažila všechno držet pohromadě – děti, domácnost, práci v knihovně – ale uvnitř jsem byla prázdná.

První setkání s Markem bylo zvláštní. Byl o pár let starší než my, měl klidný hlas a laskavé oči. Uměl naslouchat tak, že jsem měla pocit, že mě opravdu vidí. Ne jako matku, manželku nebo zaměstnankyni, ale jako ženu. Po letech jsem si připadala důležitá.

Na terapiích jsme rozebírali všechno – od prvních let našeho vztahu až po poslední hádku kvůli špinavým hrnkům v kuchyni. Petr byl často sarkastický a uzavřený, já brečela skoro pokaždé. Marek nás nikdy nesoudil. Jen kladl otázky, které bolely, ale zároveň otevíraly dveře k pravdě.

Jednoho dne po sezení jsem zůstala déle. Petr odešel dřív, naštvaný kvůli nějaké poznámce o jeho matce. Seděla jsem tam a Marek mi podal další kapesník.

„Proč mám pocit, že všechno je moje vina?“ zeptala jsem se zlomeně.

Marek chvíli mlčel. „Není to jen vaše vina. Ale možná jste jediná, kdo to chce změnit.“

Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté. Začala jsem se na terapie těšit – ne kvůli Petrovi, ale kvůli Markovi. Jeho hlas mě uklidňoval, jeho pohled mě hřál na místech, která byla roky studená.

Jednou večer mi Petr oznámil, že už na žádné další sezení nepůjde. „Jen se tam ponižuju,“ řekl a zabouchl za sebou dveře ložnice. Ten večer jsem poprvé napsala Markovi sama od sebe. Odpověděl mi až ráno: „Pokud potřebujete mluvit, přijďte.“

Seděli jsme naproti sobě v jeho ordinaci a já mu vyprávěla všechno – o dětství na sídlišti v Brně, o tom, jak mě matka nikdy nepochválila, o Petrovi a jeho nevěře před pěti lety, kterou jsem nikdy nikomu nepřiznala. Marek jen poslouchal a občas položil otázku.

Začala jsem si uvědomovat, že se na něj těším víc než na kohokoliv jiného. Bylo to absurdní – vždyť měl být nestranný! Ale když mi jednou položil ruku na rameno a řekl: „Jste silnější, než si myslíte,“ rozbrečela jsem se znovu. Tentokrát to nebylo zoufalství – byla to úleva.

Doma se všechno zhoršovalo. Petr byl čím dál víc odtažitý, děti cítily napětí a já měla výčitky svědomí. Nevěděla jsem, co je horší – že moje manželství umírá, nebo že toužím po někom jiném.

Jednoho dne mě Petr přistihl, jak si prohlížím Markův profil na internetu. „Tohle je ten tvůj spasitel?“ vysmál se mi hořce. „Tak si ho nech.“ Odešel z bytu a já zůstala sama s dětmi a svými myšlenkami.

Markovi jsem napsala dlouhou zprávu plnou bolesti i naděje. Odpověděl mi stručně: „Musíme si promluvit osobně.“

Setkali jsme se v jeho ordinaci po pracovní době. Byla jsem nervózní jako puberťačka. Marek byl vážný.

„Musíme to ukončit,“ řekl tiše. „Nemůžu být váš terapeut ani váš partner.“

Cítila jsem se podvedená i pochopená zároveň. Věděla jsem, že má pravdu – že bych nikdy nemohla začít nový život na troskách starého bez toho, abych nejdřív našla samu sebe.

Následující týdny byly peklo. Petr podal žádost o rozvod, děti plakaly a já měla pocit, že selhávám ve všem – jako matka i jako žena. Ale zároveň jsem poprvé v životě začala chodit na terapii sama za sebe. Ne kvůli Petrovi nebo Markovi – kvůli sobě.

Dnes je to rok od našeho posledního společného sezení s Petrem i Markem. Jsem pořád sama, ale už nejsem osamělá. Děti jsou u mě každý druhý týden a já pracuju na sobě i na našem vztahu s nimi.

Někdy si říkám: Proč jsme museli dojít až sem? Bylo možné zachránit naše manželství? Nebo bylo správné nechat ho odejít? A hlavně – jak poznat rozdíl mezi skutečnou láskou a útěkem před bolestí?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za vztah za každou cenu? Nebo je někdy lepší pustit minulost a začít znovu?